Odhodlala se zanechat konvenční život a vstoupila do světa disciplíny, ticha a hluboké práce s myslí. Markéta Bartošová, dnes známá jako buddhistická mniška Tenzin Palmo, už roky žije v klášterním centru Istituto Lama Tsong Khapa v toskánské vesničce Pomaia. Neprobíhala u ní žádná existenční krize, jen tiché a jisté poznání, že v jejím případě cesta ke skutečnému štěstí nevede přes usilování o vnější cíle, ale skrze budhistickou práci s myslí.
V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč se rozhodla stát mniškou, co jí buddhismus přináší do života – a co doporučuje těm, kteří žijí uprostřed rodinného a pracovního kolotoče, ale touží po vnitřní hloubce a tichu. Přestože svůj současný život považuje za smysluplný a naplňující, zůstává otevřená změně. „Můj domov je všude a nikde. Jsem připravená jít tam, kde budu užitečná. Ale o návratu k laickému životu neuvažuji. Jsem přesvědčená, že zemřu jako mniška.“
Z rozhovoru s Tenzin Palmo se dozvíte:
FILTRUJ VODU BEZ PLASTŮ
s Binchio aktivním uhlím špičkové kvality, které absorbuje z vody chlór a další nečistoty. Udělej další krůček pro zdravější planetu.
- proč se rozhodla zasvětit život buddhismu i přesto, že jí „nic nechybělo“,
- jaké zásadní změny v myšlení jí přinesl budhistický trénink mysli
- jaké jednoduché každodenní kroky doporučuje lidem, kteří chtějí žít vědoměji, i když nemají prostor pro dlouhé
Rozhodnutí, které uzrálo bez krize
Zpětně nelituje ničeho. „Určitě bych to rozhodnutí udělala znovu,“ říká bez zaváhání. Její volba nebyla únikem před bolestí. Naopak – měla přátele, zájmy, hezký život. A přesto cítila, že hluboký klid nemůže najít ve vztazích, věcech ani zážitcích.
Když se dnes, s odstupem let, ohlédnete za svým rozhodnutím stát se buddhistickou mniškou — udělala byste toto rozhodnutí znovu? Přemýšlela jste někdy o tom, že by vaše cesta mohla vést i jinam?
Určitě bych ho udělala znovu. Člověk neví, jaké to bude, dokud si to nevyzkouší, ale mojí výhodou bylo, že jsem předtím neměla nic, na čem bych silně lpěla, nic, o čem bych si myslela, že bez toho můj život nebude kompletní. Krátce poté, co jsem se setkala s Buddhovým učením jsem už věděla, že to je to ono, co za to stojí, aby se stalo mojí životní prioritou. Rozhodnutí přijmout mnišské svěcení pak přišlo přirozeně. Mnišský život samozřejmě přináší své výzvy, zejména v nebuddhistické společnosti tady na Západě, ale je smysluplný a naplňující, o tom jsem nikdy nepochybovala.
Říkáte, že vás k mnišskému životu nevedla žádná velká životní krize. Co tedy byla ta vnitřní síla, která vás k tomuto rozhodnutí přivedla?
Zřejmě jistota v tom, že Buddha věděl, o čem mluví, a že se na to, co říkal, mohu spolehnout. Byla jsem překvapená, jak jeho učení, zejména to o utrpení jako jedné ze čtyř vznešených pravd, přesně odpovídá mé vlastní zkušenosti, i když jsem si ji tak předtím nepojmenovala. Když jsem se s Dharmou setkala, byla jsem mladá, po ukončení vysoké školy, cestovala jsem, měla jsem koníčky, přátele… většinu toho, co si lidé většinou přejí, a přesto jsem cítila určitý neklid, jemnou nespokojenost. Dokázala jsem se naprosto ztotožnit s tím, že cesta ke skutečnému hlubokému štěstí nevede přes vnější okolnosti, vztahy, majetek atd., ale přes práci s vlastní myslí a odkrývání skrytého. Mnišský život se mi pro takovou cestu jevil jako ideální.
Dvě věci, které v ní budhismus nejvíc proměnil
Co je podle vás ta největší vnitřní kvalita nebo dovednost, kterou vám buddhistická práce s myslí přinesla? Co ve vašem životě změnila nejhlouběji?
Napadají mě dvě věci. První je, že míň dělám ukvapené závěry. Víc si uvědomuji, jak všechno vzniká v závislosti na mnoha dalších faktorech a jak naše vlastní mysl kreslí naši realitu, jinými slovy, svět se nám jeví podle toho, jak se na něj díváme. To, jak hodnotíme své okolí, ostatní lidi atd. vypovídá nejvíc o nás samých. S tím souvisí i vděčnost – nic z toho, co jsem, co umím, co mě těší a čím můžu prospívat ostatním, by nebylo bez laskavosti jiných bytostí. A ta druhá věc je, že sama sebe a své emoce neberu tak vážně jako dřív, což je veliká úleva. Není to tak, že bych se nikdy necítila opravdu špatně – ale většinou si dokážu uvědomit, že je to jen pomíjivý pocit, ne moje integrální součást. Což platí i když se věci daří tak jak si přeji – také to není objektivní realita a také to není napořád.
Sama sebe a své emoce neberu tak vážně jako dřív, což je veliká úleva. Není to tak, že bych se nikdy necítila opravdu špatně – ale většinou si dokážu uvědomit, že je to jen pomíjivý pocit, ne moje integrální součást. Což platí i když se věci daří tak jak si přeji – také to není objektivní realita a také to není napořád.
Dharma uprostřed běžného života
Mnoho lidí, včetně mě, žije běžný rodinný život — práce, děti, povinnosti. Cítíme blízkost k buddhistické filozofii, ale nemůžeme odejít na dlouhé retreaty nebo do kláštera. Co byste lidem v podobné situaci doporučila jako praktickou cestu práce s myslí v každodenním životě?
Práce, děti a povinnosti jsou určitě skvělou příležitostí, jak pěstovat trpělivost, laskavost, nelpění na výsledcích a jiné kvality mysli. Ale mít nějaký klidný čas pro sebe je také velmi důležité, i kdyby to měla být jen čtvrthodinka ráno a čtvrthodinka večer. Ráno je dobré si uvědomit, že to, že jsme se probudili, není samozřejmostí, a že máme před sebou nový den, kterému můžeme dát smysl. A třeba si i určit konkrétní věci, které chceme, aby nás ten den provázely. Pro inspiraci, od zenového mistra Thich Nhat Hanha: “Dnes ráno se probouzím a usmívám se. Přede mnou je dvacet čtyři úplně nových hodin. Prožiji plně každý okamžik a na ostatní bytosti budu hledět soucitnýma očima”. Potom během dne je dobré snažit se žít vědomě, v přítomnosti, tím, co zrovna je, spíše než vzpomínkami na minulost nebo plány do budoucnosti. Kdykoli máme příležitost, můžeme se chvíli soustředit na dech, abychom mysl zklidnili a připomněli si, co je důležité. A večer, než jdeme spát, si uvědomíme, nakolik se nám ten den dařilo uskutečňovat, co jsme si ráno předsevzali. Pokud ano, je to důvod k radosti, pokud ne, můžeme se z toho o sobě něco naučit. Než usneme, měli bychom se snažit nechat odplynout rušivé myšlenky, křivdy atd. a usínat s odpuštěním špatného a s vděčností za to dobré, čeho se nám dostalo. Věřím, že i jen těchto pár jednoduchých doporučení přinese v životě velkou změnu.
Práce, děti a povinnosti jsou určitě skvělou příležitostí, jak pěstovat trpělivost, laskavost, nelpění na výsledcích a jiné kvality mysli. Ale mít nějaký klidný čas pro sebe je také velmi důležité, i kdyby to měla být jen čtvrthodinka ráno a čtvrthodinka večer.
V buddhismu se často mluví o neulpívání a schopnosti flexibility. Jste připravena na možnost, že se vaše cesta v budoucnu ještě promění? Necháváte si „otevřené dveře“ i k jiným formám existence?
Ano, lze to shrnout tak že nic není jisté a všechno je možné. Lpění na stálosti a neměnnosti nám způsobuje spoustu trápení, ale málokdo asi může říct, že je vůči němu imunní. Nevím, kam mě ještě život zanese, pobyt tady v Itálii považuji za dočasný. Předtím jsem žila roky v klášteře v Nepále, kde jsem byla opravdu ráda, ale covidový rok stačil k tomu, že se všechno změnilo a jsem zpátky v Evropě. Myslím, že jsem víceméně připravená jít kamkoli, kde budu moct být užitečná, ať už to bude klášter nebo buddhistické centrum. Zvykla jsem si na to, že můj “domov” je všude a nikde. Jestli ale máte na mysli návrat k laickému životu, tak o tom neuvažuji. Jsem přesvědčená, že umřu jako mniška.
Mniška v digitálním světě
Můžete prosím stručně popsat, jak vypadá váš běžný den? Už jsme spolu několikrát komunikovali přes e-mail, takže vím, že nejste zcela „offline“ a moderní technologie používáte. Jak tyto prvky propojujete s každodenní rutinou a pravidly klášterního života?
Asi je důležité zmínit, že nežiji v klášteře, ale ve velkém buddhistickém centru, které slouží zejména laickým praktikujícím, i když tu máme i menší mnišskou komunitu. Mojí hlavní náplní je studium, denně máme přednášky, opakovací lekce a diskusní skupiny, jednou za několik měsíců skládáme zkoušky. Tento program by měl připravit učitele, kteří potom budou připraveni předávat Dharmu v jiných buddhistických centrech. Používám internet, email i whatsapp zejména kvůli komunikaci se svými spolužáky, nepoužívám Facebook, Instagram ani další sociální sítě. Jsem v kontaktu s buddhistickou skupinou v Praze, každých čtrnáct dní máme online setkání. Jako starší mniška jsem za to, jak účelně a smysluplně trávím svůj čas, vlastně zodpovědná jen sama sobě. Jak všichni víme, Buddha stanovil pravidla mnišského života v úplně jiné době a v úplně jiném kulturním a sociálním kontextu a na to, jak je přenést do dnešní doby, existují nejrůznější názory, od velmi liberálních až po velmi konzervativní, a zdá se, že každý si musí najít svou vlastní cestu. Zatímco v tradičních buddhistických zemích existují určité obecně přijímané způsoby jak mniši žijí a jak je laici podporují, tady na Západě opravdu hodně záleží na konkrétním člověku a jeho okolnostech. Dodržet některé sliby doslovně je téměř nemožné. Snažím se na to jít tak, že si vždycky položím otázku jakému jednání nebo rozvoji jakého mentálního neduhu má toto pravidlo zabránit a jak ho můžu využít já, ve své konkrétní situaci. To vyžaduje znalosti (ke každému pravidlu existuje příběh – popis okolností, za kterých jej Buddha ustanovil, což hodně napoví) a nalezení střední cesty mezi rigiditou a přílišnou pohodlností, ale je podle mého názoru je to cesta, jak může sangha – mnišská komunita přežít a pokračovat v budoucnosti.
Doporučujeme:
Pokud se chcete o Tenzin Palmo dozvědět víc, podívejte se na krátký dokument České televize z cyklu Cesty víry, který zachycuje její životní příběh a klidnou přítomnost.
Více informací o buddhistickém centru, kde dnes žije a studuje, najdete na webu Istituto Lama Tsong Khapa v Toskánsku.
