Pokud před touto bolestí utíkáme, tak ani nezjistíme proč. Protože logicky to vymyslet nejde. Přesto se o to všichni snaží. Cesta léčení traumatu je také skrz emoce, bolestivé emoce, utrpení. Nechcete? Nevadí, vesmír zařídí, že se vám bude neustále manifestovat a můžete si na to zvyknout. Užívat léky, vyhýbat se různým věcem nebo lidem, povyšovat se nad ostatní, ubližovat druhým lidem a zvířatům, zůstat chudí a nemocní. Nikdo nemá kouzelnou hůlku změny, kromě vás. Vy si musíte projít Dantovým peklem, abyste dosáhli ráje. Zajít za svou komfortní zónou.
Asi jste pochopili, že trauma ovlivňuje fyzické i psychické zdraví. Ale také naše jednání a celou naši společnost. Konzumní společnost, která hledá radost ve věcech. Ekologickou společnost, která hledá radost v ochraně prostředí na úkor svých potřeb. Potřebujeme mít věci pod kontrolou, jinak se cítíme bezmocně. Nebo se naopak snažíme bojovat proti systému a tvrdě bojujeme za svobodu a přirozenost. V praxi to pak jsou přehnaně ekologičtí nebo spirituální lidé. Naše trauma motivuje naše chování k pomoci druhým za všech okolností i na úkor sebe. Zde máme pomáhající profese. Každý máme své filtry vidění světa, každého nervová soustava se vyvíjela jinak. Nejde o to označit každého nálepkou „traumatizovaný“, ale uvědomit si, že každý se adaptoval na prostředí, ve kterém vyrůstal. Znova opakuji, než dospějeme, jsme bezbranní a emoční.
Kdo je Mudr. Martin Zulák
Martin je lékař věnující se psychosomatice a celostní medicíně. Nemoc bere jako signál ke změně. Pracoval v nemocnici (odd. hematoonkologie, alergoimunologie) a v hospici, 2021 odešel ze zdravotnického systému. Jeho motto je Medicína s láskou, pracuje v Ostravě. Více informací o jeho práci najdete na jeho oficiálních stránkách www.martinzulak.cz
FILTRUJ VODU BEZ PLASTŮ
s Binchio aktivním uhlím špičkové kvality, které absorbuje z vody chlór a další nečistoty. Udělej další krůček pro zdravější planetu.
Cesta léčení vývojového traumatu jde skrz emoce
Žena trpí na úzkosti a paniky. Bojí se otevřených prostor a ještě lidí. Úzkosti jsou čím dál silnější a tak přestane pracovat v nákupním středisku. Hledá si klidnější práci. Je pokladní v menším obchůdku na kraji města. Přijde pár lidí za den a to ji vyhovuje. Později je však stále více ve stresu. Bojí se, kdy přijde další zákazník, jestli zvládne prodej. Už to nezvládá a dostane výpověď, protože se na pracovišti hroutí. A tak zůstává doma a občas vyjde ven na procházku nebo nákup. Za nějaký čas se však bojí chodit ven, protože může potkat člověka. Zůstává doma a nevychází ven.
Tento příklad je pro ukázku jak útěk od problému nevede k vyřešení. To řešení je konfrontovat se s tím, z čeho mám strach, překročit svou komfortní zónu. Jenže ten strach může být u každé takovéto ženy jiný. Jedna paní má strach z toho, co si lidé řeknou o jejich vlasech. Jiná se bojí, že nezvládne svou práci. Je to individuální. Ta žena, která se bojí, že nezvládne svou práci, byla v dětství svým otcem neustále ponižována, jak je hloupá. A z tohoto traumatu vzniká strach, který sílí a nakonec ji ovládne myšlení.
Neumíme pracovat se svými emocemi. Cítíme-li se špatně a jdeme udělat něco, co nás udělá šťastnými, utíkáme od negativních emocí. Je to práce, alkohol, sport, úklid, jídlo, zvířátka, sex, televize, sociální sítě, myšlení, věda, počítač, nákupy, alternativní medicína, dýchací techniky, léky atd.
Když už nemůžeme sportovat nebo chodit do práce, tak propadáme do depresí nebo úzkostí. Viz nárůst úzkostí během koronaviru. Hromadně lidé zůstali se svými problémy, před kterými nemohli utéct. Dalo se to vyřešit, ale bohužel ani odborná veřejnosti neví, že za tímto leží trauma. Proč? Protože na to své ještě nepřišli a žijí útěkem. A rodiče nás to nenaučili, protože to sami neumí. Trauma se předává po generace.
Myšlení nás chrání před emocemi. Hledat řešení je lepší než pocit selhání. A tak jsme rozvinuli kulturu badatelů, analýzy a mužského principu dominance a moci. Čímž uspokojujeme vnitřní pocit bezmoci. Jak zacházíme se svými emocemi, tak jednáme s emocemi druhých.
Případ špatně hojícího se úrazu kolene konfrontuje pacientku s tím, že nemůže sportovat, být aktivní se svou rodinou. Je sama doma a cítí se špatně. A co je to za pocit „špatně“? Neumíme ani pojmenovat naše emoce, jak s nimi tedy chceme pracovat? Nakonec jsme zjistili, že je to zoufalství a osamocení. Zoufalství vychází z bezmoci, nemůže nic dělat a sportovat jako dříve. Osamocení zažívá, protože rodina žije dál a bez ní. V dětství po úraze byla „předána“ zdravotníkům, léčila se sama v nemocnici, nic nemohla dělat a rodiče ji nic nenechali dělat. Může stokrát hledat léčitele kolene, ale dokud nevyřeší emoční trauma uložené v těle z dětství, bude se stále cítit zoufale. Všechen sport a aktivita do nynější doby byly jen útěkem od této nepříjemné emoce.
Spiritualita jako další forma útěku od sebe k druhým?
V mé praxi se setkávám s vegany, duchovními léčiteli, spirituálními manažery apod. To, co dělají je následek traumatu. Přehnaná starostlivost o druhé je výsledkem potlačování našich potřeb jako dětí. Fantazie a duchovno je hezký útěk od reality, která je náročná.
Mít hlavu v oblacích a stát nohama na zemi. Vnímat emoce a umět se i logicky rozhodovat. To je rovnováha.
A pozor útěkovou strategií je i to, že chceme už vyřešit naše traumata. Proč je chceme vyřešit? Abychom se už necítili zle? Tak to je útěk. Rovněž řešení nepřináší afirmace, modlitby, koučink nebo změna vzorců chování. Je to totiž logická práce a bez emoční nemůžeme smazat stopu z minulosti v naší nervové soustavě a těle. Důkaz mám rovněž v praxi, kdy si klient úspěšně přepsal podvědomé přesvědčení a zaznamenal úlevu. Ale za několik let se mu rozvinula nemoc a přes ni jsme se spolu dostali do stejného bodu, kvůli kterému přepisoval své podvědomí. Logicky ho tenkrát změnil, ale emočně ne. Ano, v uzdravení je důležitá práce s myšlením a vzorci chování, ale také práce s emocemi. A ta se nikde neučí, protože jak říká dr. Gabor Maté – hloubka terapie vychází z hloubky sebepoznání samotného terapeuta. Toto sebepoznání nevychází z teorie a titulů, ale ze zkušeností. Léčitel, který si zažil klinickou smrt, chápe více než nejcitovanější profesor. A léčitel bez logické práce profesora se nemůže doučit teorii, např. anatomii. Přirozená je spolupráce.
Kdy léčit vývojové trauma
Nejde to moc načasovat. Naše vědomí kontroluje vše a hlídá, abychom se nedotkli bolesti v podvědomí. Jen silné emoční zážitky dokážou vynést vnitřní bolest ven, tehdy s ní můžeme pracovat. Je ovšem tak silná, že to sami napoprvé nedokážeme, proto jsou potřeba terapeuti, ke kterým máme důvěru.
Další příležitosti mají hlavně ženy, a to v období menstruace a těhotenství, kdy se jim otevírá emoční tělo. Pokud u nich převládá mužský logický princip, tak mají popřením emocí tělesné potíže. Nejčastěji PMS. U mužů to bývá až v období, kdy naprosto selhali. Například v práci, vztazích nebo onemocněli.
Problémem rovněž je, že můžeme být znalí toho, že za naše špatné pocity může trauma, ale ne vždy se na poprvé dostaneme rovnou do podvědomí a k tomu do bolestivé části. Jak jsem řekl, naše vědomé ego vše hlídá a nechce se změnit. Protože i díky traumatu má své výhody. Proč by se politik vzdával své moci? Proč bych se jako lékař vzdával uznání? Je to přece hezké cítit. Takže práce na traumatu vlastně znamená změnit sebe a svůj život. Nejen své myšlenky, ale také emoce, tělo a naše chování. Je to proces.
Trauma není chyba ale příležitost růst
Sám jsem vystudoval medicínu a stal se lékařem z traumatu a uvědomění přišlo až po rocích práce na sobě. Někdy chtěné, jindy nechtěné. Více se blížíte své autenticitě a riskujete ztrátu „přátel“. Nakonec stejně musíte udělat ten krok, že opustíte identitu osobnosti = masku, kterou jste vytvořili na základě traumatu. Nebo s ní chcete stále žít?
Jako rodičové nemáme moc kontroly na tom, abychom naše potomky netraumatizovali. Vyhnout se traumatu nemůžeme, ale můžeme laskavěji dát svým potomkům podporu. Můžeme je naučit, jak pracovat se svou chybou, jak odpouštět, jak podporovat namísto zachraňovat.
Pracuji s nemocnými a jejich fyzické nemoci zpracováváme na podkladě i těchto principů. Protože naše myšlenky a emoce se odráží v našem těle. Nemoc jako takovou beru jako signál ke změně. Nemocný se už tak dlouho potlačoval, až se to projeví v těle. Učím ho vnímat sám sebe a vracíme se k potlačené autenticitě.
Shrnutí
- Trauma určuje to, jak se díváme na svět.
- Trauma není to, co se nám stane, ale to, jak na situaci reagujeme.
- Vývojové trauma se předává po generacích.
- Většina psychických a fyzických nemocí jsou následkem nepoznaného traumatu.
- Trauma se neléčí léky, ale soucitem.
- Silné emoce nám ukazují na trauma v naší nervové soustavě.
- To první, co můžeme udělat je přijetí sebe sama i s nepříjemnými emocemi.