Toužíte zažít jógovo-meditační retreat a cestovat po světě? Psycholog M. Krajča vysvětluje, jak silnou transformační zkušeností to pro vás může být

Publikováno uživatelem

Je to již několik měsíců, co jsme s Martinem Krajčou, psychologem a terapeutem, seděli v pražské čajovně a povídali si o NDE, změněných stavech vědomí, šamanismu a taky o jeho dobrodružstvích na cestách spojených s intenzivní duchovní praxí (meditace, jóga atd.). Bylo to v době, kdy jsme se my sami chystali vyrazit do Asie jako dobrovolníci a digitální nomádi.

Dnes je to už téměř 5 měsíců, co jsme na cestách Jihovýchodní Asií. Jako dobrovolníci v thajském retreatovém centru Samma Karuna jsme měli možnost zažít 6 týdnů intenzivní jógové a meditační praxe. Pro mě to byl průlomový, neboli jak říká Martin – transformační – zážitek. Najednou vše, o čem Martin mluvil, vnímám úplně jinak. Najednou mám pocit, že to nejsou jen slova psychologa, která vstřebávám rozumem. Tato slova se mě po zážitcích z posledních měsíců dotýkají zcela jiným způsobem.

Na cestách jsme potkali mnoho západních cestovatelů – milovníků východní moudrosti, kteří objevují nejen svět, ale i sami sebe již několik měsíců. A všechny spojuje jedno a to samé – jejich cesty, jógové lekce a meditace jim postupně změnily životní hodnoty a priority.

Psycholog Martin Krajča v tomto interview mluví upřímně o vlivu retreatových, meditačních pobytů a dlouhodobého cestování na život člověka nejen z pozice psychologa a psychoterapeuta, ale taky z pozice cestovatele a dlouholetého meditujícího.

retreat titul

I. Proč vycestovat za sebepoznáním?

Martine, před lety jsi absolvoval intenzivní meditační retreat (tedy dlouhodobý transformační pobyt) v Asii. Jaká byla Tvá motivace vycestovat do Asie a praktikovat jógu, meditace a jiné sebepoznávací aktivity?

mNa podzim 2011 jsem se rozhodl odjet do mezinárodního retreatového centra v Asii, kde jsem pak žil rok a čtvrt. Já jsem tam jel původně pomoci s výstavbou centra a taky zažít přímé vedení ze strany duchovního mistra, který v tom centru vyučoval. Chtěl jsem jednak zažít, jaké to je být v každodenním kontaktu s duchovním mistrem – tedy osobní výuku předávanou z mistra žákovi, jaká byla typická např. ve starém Tibetu, či v Japonské zenové tradici, ale především absolvovat hlubší praktikum meditace, které nemůžete cvičit doma, když chodíte do práce…

II. Dobrodružství sebepoznání

Jak vypadal tvůj běžný den v retreatovém centru?

Musím říci, že každodenní realita pobytu v retreatovém centru překonala všechny moje představy. Zcela jiný vesmír. Jak v pozitivním smyslu, tak i svou neuvěřitelnou náročností. Je to jakoby jste byli zvyklí na trekking v horách ČR a pak střih, vyrazili rovnou na svahy K2. Jako intelektuál vyrůstající ve městě jsem se musel naučit přežít v každodenním chodu centra vybudovaném v džungli na břehu oceánu a ještě k tomu být více pomocní než na obtíž. Vstávat v 5:30 ráno na jógu a za denními povinnostmi, chodit spát po půlnoci s maximální zátěží se dá krátkodobě nějakou dobu přežít, zajímavější to začíná být, když z toho učiníte svůj životní styl. To zahrnuje i zvládání štípánců od komárů, občasného kručení břicha a zvládání dalších psychických tlaků. A do toho všeho pomáháte ostatním.

Jaké vědomosti či dovednosti sis potřeboval pro zvládnutí každodenních povinností v retreatovém centru osvojit?

Já jsem byl léta zaměřený na studium východní i západní filosofie, náboženství, jógu, samozřejmě psychologii, zkoumání vědomí a jiným sebe rozvojovým aktivitám. Tyto věci znám a dělám léta, to bylo v pohodě. Zcela nová záležitost byl k tomu surfing a denní kontakt s oceánem. Ale krom zmiňované fyzické náročnosti pak došlo taky na opravu elektrických přístrojů, porouchaného auta a ucpaného vodovodu, problémy s nočními hlídači centra, hady a samozřejmě taky častým bojem s přírodními živly. Zažil jsem v Asii 2 větší tajfuny, jedno zemětřesení a ztroskotání na moři. Už ten každodenní pobyt v ašrámu a pak zodpovědnost care-takera pečující o hosty retreatu byl pěkný mazec.

A kdy jsi při tom všem rozvíjel svou meditační praxi?

Kromě toho všeho jsem strávil opravdu intenzivním meditačním praktikem celkově zhruba 2 měsíce ve zvláštní meditační zóně, posvěcené nejvyššími současnými představiteli Tibetského buddhismu. To praktikum zahrnovalo jedno jídlo denně, 16 hodin meditací speciálně sestavených mých učitelem kombinující Tibetsko – Thajské meditační tradice, izolaci od ostatních osob, energetický dozor a supervizi přímo od mistra.

budha

Co ti tato intenzivní zkušenost z retreatu přinesla?

Zážitky a zkušenosti jako z dobrodružného filmu. Hadi, tajfuny, zemětřesení, surfing se žraloky… V retreatovém centru a později i při putování v Thajsku a Indii jsem měl navíc široký prostor pro osobní rozvoj a sebepoznání skrze meditační techniky. Taky došlo do určité míry k naplnění mých snů. Vyzkoušel jsem si, co asi mohli zažívat studenti Marpy překladatele ve starém Tibetu, nebo co žijí současní lámové pod přímým vedením jejich mistra. Myslím, že mám teď také větší pochopení pro mnichy žijících v klášterech obecně – ať už třeba podle buddhistické nebo křesťanské tradice. V linii mého mistra se dbá hodně na duchovní techniky, kde se adept rozvíjí svým vlastním přičiněním – podobně jako když chce být někdo vrcholový sportovec, tak pro to musí udělat své maximum.

Myslím si, že mystická cesta není vůbec lehká. Vemte si oslavovaného Milarepu, toho mistr dohnal cepováním a „čištěním karmy“ k pokusu o sebevraždu. Taky se mi zdála ta cesta ledakdy zbytečně tvrdá a bez konce (zvlášť v retreatu), nicméně strasti a dřinu vyvažují zázračné duchovní okamžiky.

A co přesněji ti přinesla intenzivní meditační praxe?

Byl to prakticky předstupeň pro další kroky do budoucna. Na té dosažené úrovni považuji zpětně za nejdůležitější kompletní pročištění a korekci všech složek mé osobnosti, včetně jemnohmotných těl, duše, nebo podvědomí – záleží, který koncept byste chtěli použít. Byl to krystalicky čistý stav bytí, při kterém vůle, mysl a tělo souznilo ve vybroušeném okamžiku přítomnosti. A bylo v kontaktu s nejvyššími vibracemi podvědomí, duše či božské podstaty, jako nikdy před tím. V některých momentech se taky objevovaly i fajn doprovodné jevy změněných stavů vědomí, jako např. vymizení vnímání fyzického těla při meditaci, rozšíření vědomí do nekonečného prostoru atd. Hlavně jste ale v takovém stavu skutečné meditace a připravenosti do vyšších meditačních technik.

Máte vlastní prožitek, že materiální svět je podřízen energii. Energie je podřízena lidské mysli. Lidská mysl je podřízena lidské vůli, víře, emocím a duši.

Na základě těchto zkušeností se domnívám, že bez alespoň 3 dnů v takovémto režimu na vhodném čistém místě v podstatě nejste schopni se ponořit hlouběji do skutečné meditace, ale spíš děláte takové údržbářské práce sami na sobě. Prospěšné, ale pouze údržbářské. Proto si myslím, že každý, se skutečným zájmem o vnitřní seberozvoj a o meditaci, by si měl něco podobného vyzkoušet i sám na sobě.

III. Návrat domů – a co dál?

Jak se změnil tvůj život po návratu domů?

mk1Od doby návratu se už mnoho let věnuji obhajobě základních lidských práv a náboženských svobod. Známí se mně pořád ptají, proč to dělám, když to stojí tolik energie a nic než dřinu z toho člověk nemá. Jenže tak to pro mě není. Já mám jasno v tom, jakou duchovní cestu, či duchovní stavy obhajuji a tedy vím, za čím si stojím. Tam ani pro mě není jiné východisko. Duchovní svět existuje a má smysl udělat kroky vedoucí pro jeho obhajobu, či kroky do budoucna směřující k tomu, aby se člověk mohl do podobných stavů dostat znovu. Ideálně dříve, než na smrtelné posteli a pak po smrti fyzického těla.

V jaké míře byla tato zkušenost nápomocná pro tvou praxi psychologa a psychoterapeuta?

Jako psychoterapeutovi a psychologovi mi tato zkušenost pomohla pochopit spoustu témat, kromě jiného důležitost umět včlenit zkušenost z intenzivního retreatu do svého života, když se z retreatu vrátíte. Mnohým lidem se po návratu z „duchovní zóny“ obrátí hodnoty – podobně jako lidem, co zažili NDE – a mají problém fungovat v rutině běžného odkouzleného světa, ve kterém tady předtím žily. O něčem podobném taky hovoří batůžkáři po roce stráveném na cestách v Asii. Návrat do „normálu“ bezpečných, ale nudných měst v Evropě je těžký, ne-li nemožný.

Občas mě mrzí, když jsou tyto situace z pohledu nezainteresovaných lidí vykládány v jejich neprospěch.

Můžeš přiblížit, co tím myslíš?

Když se člověk vrátí zpátky po několikatýdenním nebo měsíčním duchovním intenzivním retreatu, může se mu život, který tady doma vedl, jevit jako úplně nesmyslný. Může si uvědomit, že mnohé dřívější aktivity ho již nenaplňují a neobohacují. Pociťuje nesoulad se sebou samým. Někdy se taky objeví těžké psychické tlaky a deprese, případně jiné nezdravé psychické stavy.

Ostatní pak k těmto transformačním pobytům anebo osobní zvolené duchovní cestě přistupují odtažitě, kriticky a nevraživě. U těch hodnotitelů pak často panuje názor, že intenzivní vnitřní práce může člověku spíš uškodit než mu pomoci. Vidí před sebou člověka, který se trápí a je nespokojený se svým životem, vůči kterému dřív neměl žádné výhrady. Mnohdy je s tím spojená i určitá nepraktičnost daných osob mimo retreat. Takže jim pak blízcí naznačují, že by už na žádný retreat raději neměli jezdit, duchovno nemají tak prožívat, a raději by měli začít žít spořádaný život. Proto je důležité naučit se, jak využít svou vnitřní transformaci ve svůj prospěch. Není to vždy lehké. Taky i s tím teď pomáhám svým klientům a někdy také jejich příbuzným.

????????????????????????????????????

Mívá tento problém většina lidí po návratu z dlouhodobého meditativního nebo jógového pobytu?

Je to hodně individuální. Pozoruji i to, že mnozí lidé ze západu se na pobytu vnitřně uvolní, jsou mnohem citlivější, vnímavější, usmívají se všude kolem, ale když pak přijedou domů, jsou najednou nepříjemní ke své manželce a rodině, kterou zdrbou zfleku za blbosti. Jakoby nepřešli opravdovou vnitřní transformací. Prostě si na „duchovno“, víru a spiritualitu hrají. Někdy tak přesvědčivě, že o tom přesvědčí i samy sebe.

Právě reakce na situace v běžném životě jsou naším zrcadlem. Nedávno jsem četl vtipný výrok nějakého zápaďáckého gurua:

Kdo si myslí, že už dosáhl nirvány, ať jede na víkend k rodičům.

Tak to je docela trefný! 🙂

Někteří lidi cestují na retreaty, aby něco nového zažili, aby o tom pak mohli vyprávět v práci nebo mezi kamarády. Své sociální sítě naplní fotkami a statusy, ale samotný pobyt v jógovém nebo meditačním centru se jich vnitřně nedotkne. Je to spíš pro ně póza, nebo jeden z mnoha zážitků moderního člověka, než vnitřní hluboké přesvědčení, víra a životní styl. Typické je to pro módní duchovní aktivity.

Osobně s tím problém nemám, už i návštěva ašrámu z důvodů fotek na facebooku z tradičního pohledu mnichů zlepšuje karmu. Navíc tady to poměřování a show, kdo je navenek více duchovní a spirituální, zde bylo odjakživa a myslím, že i bude.

To, co popisuješ, pojmenoval Chögyam Trungpa, mistr buddhistické meditace, jako spirituální materialismus nebo spirituální narcismus.

Ano, mohli bychom to nazvat i takhle. Bez ohledu na to, v jaké míře takový transformační pobyt na člověka zapůsobí, však musím konstatovat, že narůstající zájem o retreaty, jógu a meditace vnímám obecně jako velmi pozitivní trend.

Děkujeme Martinovi Krajčovi za rozhovor.

/
Přečteno 761 x

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *