Živá třída v praxi: příběh brněnské učitelky, která v dětech vzbudila zapálení pro učení a nadšení pro spolupráci

Publikováno uživatelem

Vše je, jak má být, a proto je jasné, že jsem se k článku Učitel, který objevil propojenost všech myslí ve třídě, dal vyučování neobyčejný rozměr: Ch. Bache a jeho Živá třída nedostala náhodou. Pracuji jako učitelka na základní škole již dvacet let, prošla jsem osobní transformací a vše, co popisuje profesor Bache ve své knize Živá třída, mi je známe. Již třetím rokem to zažívám v kolektivech dětí (4. – 5. třída ).

Má každodenní zkušenost je o šíření pozitivního nastavení ve skupině, vytváření láskyplných vztahů a vzájemné pomoci. Spolu s dětmi se mi podařilo inovovat proces vyučování, který přinesl zajímavé výsledky – míra spolupráce ze strany dětí a jejich zapálení pro učení jsou obdivuhodné. Nadšení rodičů, ale i odborníků z řad psychologů je nesmírné.

Můj článek není vědecký, ale odžitý a naprosto pravdivý. Věřím, že inspiruje všechny učitele, kteří chtějí probudit v dětech nadšení z učení, ale nevědí, jak na to.

Mysl není nádobou, kterou je třeba naplnit, ale plamenem, který je třeba zapálit.

hwzqgb-zjg4-daiga-ellaby

(Ne)obyčejný příběh jedné (ne)všední třídy

Psal se červen 2014 a na závěrečné poradě zaznělo jasně moje jméno. Spojená třída čtvrťáků pro příští školní rok, celkem 30 dětí, mezi nimi jeden autista, jeden tělesně postižený chlapec, devět dětí s různými poruchami učení a jako bonus (promiň, Matěji) chlapec, který má cukrovku a pravidelně si měří hladinu cukru v krvi. Tak si říkám, jestli toho na jednoho člověka (učitelku) není trochu moc. Proč si vlastně stěžuji? Ve třídě se mnou bude pracovat paní asistentka a dohlédneme tedy na tuhle nově vznikající partu dvě.

A věštba se skutečně naplnila. Žádné rozumné argumenty nepomohly, žádosti rodičů nebyly vyslyšeny a moje námitky, že to neprospěje hlavně dětem, byly smeteny ze stolu se slovy, ty to zvládneš. Inu, škola nemá na dalšího učitele peníze. Startovní čára byla jasná. Prvního září 2014, třída vedle ředitelny a třicet párů rozzářených očí s otázkou: Co bude? Tak co nám ukážeš?

Už při prvním vstupu do třídy jsem ucítila neskutečné množství energie, která z těch malých bytostí zářila. Byly nedočkavé, roztěkané, ale nažhavené a zvídavé. Já jsem naštěstí včas pochopila, že „frontální“ vyučování je zcela nemožné. Než jeden dochystal pravítka, prvních pět nejrychlejších dětí si mohlo ruku utřepat, aby mi sdělily, že jsou s prací hotovy. Neustále jsem si kladla otázky, jak to udělat, abychom zvládli učivo pokud možno všichni, aby to nebylo úporné, aby je to v hodinách bavilo, aby nám práce dělala radost… a já se neproměnila v úděsnou, uštvanou, věčně nasupenou učitelku, která je těsně před zhroucením. Věřte mi, možností k totálnímu vyhoření bylo mnoho.

fw7lr3ibfpu-dawid-maleckiHodiny geometrie by paní Poledňáková mohla zužitkovat v novém filmu pro děti. Třetina dětí musela mít pravidelně v aktovkách „kovožrouty“, protože ráno to kružítko v tašce ještě bylo, ale v hodině záhadně mizelo. Třetině se stoprocentní jistotou vypadla tuha těsně na začátku hodiny a nedala se najít, nebo upadl šroubek, který drží bodec. Samé záhady, jež dokážou učitele pěkně nadzdvihnout. Jenže to bych se vznášela těsně u stropu denně. Tak jak to tedy udělat? Přestali jsme řešit, co kdo nemá, protože některé děti jsou rády, když ráno najdou budovu a „trefí“ do správné třídy (těm jsme tleskali) a soustředili jsme se na jevy, které byly v pořádku. Oceňovala jsem ihned každou připravenost a požádala tyto děti, moje opěrné pilíře, aby pomůcky půjčily také ostatním. Kupodivu nepřišel žádný protest a jejich ochotu jsem oplácela různými bonusy (samolepkami zvířat, obrázkovými kartami, reklamními předměty apod.) Můžete namítnout proč, je přece samozřejmostí pomáhat druhým. Ale není. Kolik naší pozornosti ve škole odčerpávají děti, které ruší, stále zapomínají, dělají věčně něco jiného, než požadujeme? A na ty vždy připravené, poslušné, naučené, nezlobící zapomínáme a ještě jejich dokonalost považujeme za samozřejmost!

Radost z odměn v jejich očích se nedala přehlédnout, zájem o práci se postupně zvyšoval a strhávali jsme k aktivitě další a další děti. Připravovala jsem jim úkoly tak, aby mohly pracovat svým tempem. A tady vyvstal další problém. Každý úkol se musí vyhodnotit, protože jinak sklouzneme k bezmyšlenkovitému doplňování a práce ztrácí smysl. Jedinou možností bylo, dát dětem důvěru, aby si své výsledky kontrolovaly samy navzájem. Kdo byl hotov, našel si spolužáka a práce si společně prošli. Za mnou přicházeli již se zprávou, jak se jim cvičení zdařilo, kolik mají případně chyb a co jim činilo potíže. Pokud vše zvládli, vyzvedli si další úkol a pokračovali sami nebo ve dvojici na jeho splnění.

s9cc2skysjm-green-chameleonA světe div se (já byla také příjemně překvapená), tenhle systém děti nadchl a hodiny matematiky utíkaly jako voda. Samolepky se postupně okoukaly, což je logické, a tak jsem se jednoho rána rozhodla (dnes bych se nebála použít slovo intuice), že nabídnu dětem razítka a podle počtu nasbíraných otisků si budou moci vybrat odměnu. Velmi mi v tuto chvíli pomohli rodiče a některé stejně nadšené kolegyně, a že bylo co za razítka kupovat. Krabice přetékaly odměnami a děti byly tak nadšené, že si chodily pro práci i o přestávkách, jen aby si už konečně mohly odnést vytouženou hračku, šperk, hrníček, kalendář… Zažít takové pracovní nasazení bych přála řediteli každé firmy.

Zajímá-li vás šizení při vzájemném opravování, zklamu vás. Nekonalo se. Pokud měl někdo větší počet chyb, neváhal to říci, protože věděl, že se nic zásadního (jemu ani planetě Zemi) nestane a ještě dostal razítko za čestný přístup. Výsledky musel opravit, protože chyby je třeba napravit a jedeme dál! Někdy jsem při procvičování nové látky pasovala polovinu dětí do role učitele, každý si svobodně vybral svého žáka a společně pracovali na zadaném úkolu. Mně následně sdělovali výsledky svého snažení. Tímto způsobem se mi podařilo zapojit do kolektivu i chlapečka autistu, aby nepracoval pouze pod dohledem paní asistentky. Přednesla jsem úkol, který na nás čekal, vyzvala děti k pomoci Patrikovi a on sám si vybral, s kým chce v danou chvíli pracovat. Někteří si své role užívali jako na divadle a spolupráce nám pěkně kvetla. Školní rok se přehoupl ve své polovině a my jsme se již vzájemně poznali, naladili a důvěřovali si. Stále více odpovědnosti jsem ponechávala dětem.

Užít si bylo třeba i přestávky, abychom se v hodinách více soustředili. Pozvala jsem tedy děti dvakrát týdně na dvacetiminutovou pauzu do tělocvičny. A to byla jízda! Pouštěli jsme hudbu, vzali si s sebou všemožné balóny, ringa, lano a každý si užíval volný čas po svém. Pravidlo jsme zavedli jediné – neběhat a neohrožovat ostatní. Já jsem jen procházela mezi nimi a nasávala tu úžasně čistou energii. Postupně za námi přicházely i děti z jiných tříd a kolegové si nemohli vynachválit dozor na chodbě, protože byla úplně prázdná. Kratší přestávky jsme si zpestřovali posloucháním písniček a promítáním videoklipů. Jediný, kdo brzdil naše nadšení, byl pan ředitel. Reprobedny zavěšené na stěně otřásaly všemi okolními místnostmi a on nemohl v klidu pracovat. Ubrali jsme tedy na hlasitosti, ale radost z dovádění nám nekazilo nic. Další oblíbenou přestávkovou činností bylo skládání puzzle. Jeden vstřícný tatínek mi jich vytiskl a zalaminoval obrovské množství. Není to úžasný příklad spolupráce? Je a já si toho nesmírně cením.

K hodinám českého jazyka jsem musela přistoupit s ještě větší tvořivostí. Opisování textů z učebnice a hlasité zdůvodňování jevů by nás všechny včetně mě unudilo do bezvědomí. Děti jsou neskutečně vynalézavé v možnostech, jak uniknout od probírané látky a my jim ve školách už jen neustálým pobytem v lavicích příliš k soustředění nepomáháme. A mimochodem, koho baví nekonečné určování mluvnických kategorií u podstatných jmen či sloves, nebo poznávání slovních druhů? Mě opravdu ne. Jak prohlásil A. Einstein:

Tvořivost je důležitější než vědění.

totoooTak, s chutí do toho. Já jsem využívala ve velké míře doplňování jevů do připravených textů a kontrolu jsem s neotřesitelnou důvěrou opět svěřila dětem. Pokud měl někdo více chyb, musel je písemně zdůvodnit. A poté přicházely na řadu hravé činnosti, při nichž děti vymýšlely slovní spojení podle zadaných písmen, skládaly věty s určitým počtem slov začínajících na mnou vybraná písmena.

Hru „ Město, jméno, …“  jsme přetvořili na „Podstatní jméno, přídavní jméno, sloveso, příslovce“ a naučili jsme se ji vyhodnocovat podle jednoduchého pravidla ve svižném tempu. Každé z dětí mělo neustále připravenou osmisměrku v lavici a hledalo slova, jestliže společnou práci splnilo. Veškeré snažení, tvoření a pohodu jsme i nadále oceňovali razítky a děti je s chutí proměňovaly za poutavé odměny. Fungovali jsme jako dobře prosperující firma v tom nejlepším slova smyslu.

Testování znalostí bylo nezbytné, abych mohla zhodnotit práci dětí známkou na vysvědčení, jak si žádá systém a rodiče. Pro mne osobně jsou známky nepodstatné, nic o dětech nevypovídají.

Za důležité považuji radostné nasazení při práci, naladění ke spolupráci a ochotu pomáhat. Jejich osobní pokrok byl pro mne vítězstvím. Překvapovali mne denně. Začalo to krátkým vzkazem na jednom testu a rozpoutalo se nádherné dopisování mezi nimi a mnou. Testy se mi vracely na stůl pokreslené srdíčky, nebo s kouzelnými a milými vzkazy. Zakázali byste to?

Ale proč vlastně. Bylo to úžasné a já za to děkuji. K plnění domácích úkolů jsem přistupovala tolerantně. Obíhat každé ráno lavice a zapisovat do žákovských knížek ty zapomenuté by mi sice poskytlo příležitost k rozcvičce, ale minuty určené pro práci s dětmi jsou cenné, takže z mé strany zamítnuto. Rodičům i dětem jsem sdělila, že úkoly jsou dobrovolné a slouží jako příprava na testy. Většina je zcela pravidelně a bez potíží plnila a ty děti, které se najdou v každé třídě a slouží jako barometr vaší trpělivosti, je s chutí zapomínaly. Pak je tedy psaly s mým svolením o přestávkách. A co hůř! Nemohly s námi dovádět v tělocvičně, nebo ztratily pět razítek a to si každý brzy rozmyslel. Někdy prostě musí zaznít jasné a rozhodné ne, které je tak láskyplně proneseno, že ani největší klidu narušitel nepochybuje o tom, že je to pro jeho dobro.

Školní rok jsme plni euforie úspěšně zakončili a po prázdninách na mne čekalo už sice o dva páry očí méně, ale prostory třídy stále praskaly ve švech. Místa nebylo k zbytí, a tak jsme s novou asistentkou Verunkou vymýšlely a kombinovaly práci tak, abychom co nejvíce dělily děti do skupin a braly jsme je každá do jiné místnosti. Zhruba po dvaceti minutách jsme si skupiny vyměnily a činnosti jsme dětem vystřídaly. Za vším opět stála intuice. Autista Patrik se postupně osamostatňoval, protože ke mně i dětem získal velkou důvěru a zářil spokojeností. Děti jako on jsou dokonalým zrcadlem nás dospělých a jeho pohoda byla odrazem pohody ve skupině.

deti11

Vrcholným zážitkem se pro nás všechny zúčastněné stal v páté třídě adaptační pobyt na Vysočině.  Díky zdravotnímu handicapu dvou chlapců se mnou jely i jejich maminky, Jiřinka a Markétka. A bylo to naprosto úžasné souznění duší. Pro mne osobně důkaz, že energie, kterou vysíláme, se nám s ještě větší silou vrací. Holky budily, bodovaly pořádek, značily trasy závodů, chlácholily unavené a hlavně byla s nimi neskutečná pohoda. A že mi viděly do karet? Tak ať! Vše, co jsme za šest dní společně s dětmi prožili, nás vzájemně obohatilo a naše přátelství stále trvá. Žádná další třídní akce se bez nich neobešla.

Je toho mnoho ke sdílení. Slovy nelze vyjádřit všechny nevšední momenty všedních dnů, které se mi díky této na počátku nesourodé skupině dostalo prožít. Co se mi vyplatilo?

  • Věřit, že vše je přesně takové, jaké má být.
  • Důvěřovat těm malým bytostem a naslouchat jejich prosbám.
  • Využít každou situaci ke změně způsobu práce a naslouchat své intuici.
  • Podporovat dětskou tvořivost ve všech podobách a jen směřovat a poradit, když je třeba.
  • Být přísná, ale láskyplně každé ráno roztáhnout andělská křídla.

Veškeré okamžiky byly pro mne nesmírně důležité. Děkuji.

Příběh jsem prezentovala i na krajské konferenci, která se týká příkladů dobré praxe ve škole. Krajská konference Primární prevence rizikového chování se konala v Brně dne 25.11.2016

/
Přečteno 1 452 x

Komentáře 2

  1. Děkuji za tento článek, přečetla jsem ho jedním dechem. Úžasný přístup, který přesně dokazuje, že když se chce, tak to jde. Ale chtít musí učitelka s nadšením a osobnostními kvalitami, které z článku vyzařují. Fandím vám, přestože vás osobně neznám. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *