10 největších životních lekcí z naší 8měsíční cesty po jihovýchodní Asii

Publikováno uživatelem

Posledních 8 měsíců jsme cestovali po jihovýchodní Asii. Navštívili jsme 5 zemí, vyzkoušeli si digitální nomádství, zažili 4 dobrovolnické zkušenosti, 2 retreaty a celé to vydalo na tisíce vzpomínek. Díky množství nových situací a zajímavých lidí, které jsme potkali, jsme se toho taky hodně naučili.

Teď po návratu domů intenzivně uvažuji nad tím, které lekce mě zasáhly nejvíc. Některé měly trpkou příchuť, ale stejně jsme za ně vděční a rádi na ně vzpomínáme. I když jsou tyto zkušenosti hodně osobní (nečekej žádná klišé), rozhodli jsme se o ně podělit s vámi. Proč? Protože to, co tento blog utváří poslední měsíce, jsou převážně naše cestovatelské zkušenosti. Ti z vás, kdo čtete naše články pravidelně, tak budete moci blíže poznat, co nás motivuje zabývat se právě těmi tématy, o kterých píšeme.

vodopa

Jeden z vodopádů na Bolaven Plateau, Laos

10  věcí, které jsme se naučili za 8 měsíců v jihovýchodní Asii

1. Magický minimalismus aneb jak jsme nic neměli, a přece byli šťastní jako blechy 🙂

FILTRUJ VODU BEZ PLASTŮ

s Binchio aktivním uhlím špičkové kvality, které absorbuje z vody chlór a další nečistoty. Udělej další krůček pro zdravější planetu.

Zjistit více

Ještě před několika lety jsem si nedokázala představit, že se jednou sbalím na 8 měsíců do 10 kil. A že za celý ten čas nebudu potřebovat nic koupit, protože vše potřebné mám s sebou. Minimalismus, kterému jsem se na cestách naučila, je pro mě lekce, za kterou jsem moc ráda. Je to skvělý pocit lehkosti – jak v batohu, tak na duši.

Několik lidí se mě ptalo, jestli mi nic nechybělo. Má odpověď je – vůbec ne. Bylo to pro mě nejhezčí období v životě, kdy mi skutečně vůbec nic nechybělo. Hmotné věci nahradilo množství nových podnětů, zážitků a výjimečných chvil, které mě naplnily hojností a radostí.

batoh2

Perhentian islands, Malajsie

2. Nehledejme štěstí mimo sebe

Na Koh Phanganu v Thajsku jsem potkala sympatickou Němku Lindu. Linda mi jednou povídala o tom, jak po 8 letech práce v bance dala výpověď, sekla se svým životem v Německu a odletěla na několik měsíců do jihovýchodní Asie. Odcházela s přesvědčením, že bude konečně po těch letech v práci, kterou neměla ráda, šťastná. Jenže její představa se na cestách rozplynula…

Představa o tom, jak se blbý dnešek jednosměrnou letenkou na druhý konec světa změní na dokonalý zítřek, je poněkud naivní. Linda mi povídala o tom, proč její první velké cestování byl spíše únik před sebou sama. Řekla mi:

Pokud nejsi šťastná vnitřně – sama se sebou, můžeš obletět celý svět a stejně si to nebudeš umět užít. Proč? Protože tvá psychika poletí všude s tebou.

Jsem moc ráda za tuto diskusi s Lindou. Uvědomila jsem si, že cestování není všelék, který člověka najednou zbaví všech starostí a udělá ho šťastným. Starosti jsou i na cestách. Dokonce jsem měla pocit, že je jich mnohem víc než doma. (Doma třeba nebookujete každý týden nebo měsíc nové ubytování, neřešíte každou chvíli nový způsob přepravy a nemusíte hledat místo, kde se najíte i vegetariánsky. A jako na potvoru nefunguje wifi, když zrovna potřebujete pracovat.) Na cestách se zkrátka pořád něco vymyká dokonalosti…

Mnohem důležitější je způsob, jak se s těmito starostmi popereme – jestli s klidem a rozvahou, nebo zbytečnými dramaty a sebetrýzněním. Někdy není potřeba nikam cestovat, ale postačí se zastavit a utřídit si myšlenky.

Koh Rong, Kambodža

Koh Rong, Kambodža

3. Stopnout v sobě na několik dnů potřebu mít vše pod kontrolou je skvělé

Plánování je super, bez plánů bychom se v životě nepohnuli vpřed. Ale někdy nás plánování a z toho plynoucí potřeba mít vše pod kontrolou může připravit o ty nejspontánnější a nejlepší zážitky.  Cestování je skvělou příležitostí pro to, abychom na pár dnů vypnuli chytrý telefon, laptop, oddechli si od Googlu a užili si více spontánnosti.

Pro nás byl za těch 8 měsíců nejspontánnějším zážitkem přechod vietnamsko-laoské hranice Na Meo. Jediné, co jsme na Googlu našli, bylo doporučení, že kolem hranice Na Meo a ještě daleko za ní nic moc k přespání není, takže je nejlepší tento úsek zvládnout za 1 den. Neměli jsme přesný plán, jen protichůdné informace od místních. Váhali jsme, jestli raději nezvolit ověřenější cestu do Laosu, ale nakonec jsme do toho šli. Cesta z Hanoje do Luang Prabang nám trvala 4 dny a byla to jízda! Část jsme projeli stopem a část pěšky. Normálně by nás nikdy nenapadlo vydat se na vietnamsko-laoskou hranici pěšky, ale na cestách je prý člověk kreativnější. 🙂

z Vietnamu do Laosu

Přechod z Vietnamu do Laosu

Místy mě chytala panika, jestli vůbec do večera na hraniční přechod dorazíme a kde přespíme, když jsou kolem jen samé hory a my s sebou nemáme stan. Pak jsem se uklidnila a řekla si, že to nějak dopadne. Poslední kilometry před hranicí se u nás zastavil nějaký Vietnamec na motorce a ptal se, jestli nepotřebujeme odvoz. Naložil nás na motorku a za poslední dongy hodil na hranici. Ta byla samozřejmě zavřená, ale celníci, kteří tam po šichtě zrovna hráli badminton, nám nabídli pokoj, kde jsme přespali. Ráno jsme vše hladce vyřídili a asi tak kilometr za hranicí jsme stopli jediný náklaďák, který v to dopoledne hranicí projížděl. Nejbližší město bylo vzdálené 50 kilometrů. Po laoských cestách nám to trvalo asi 5 hodin, takže kvalita cest nebyla zrovna nejlepší. Těžko tomu uvěřit, ale byl to krásný zážitek. Skutečná podívaná na laoskou divočinu.

Někdy zkrátka ty nejzajímavější zážitky nejdou naplánovat. I když netušíme, kudy vede cesta k cíli, nečekané „náhody“ a synchronicity nás navedou tím správným směrem. Pokud nás ovšem nestopne naše potřeba mít vše pod kontrolou nebo strach z neznámého.

z Vietnamu do Laosu

Pohled z Laosu na Vietnam. V dálce hraniční přechod Na Meo

4. Mysl je to, co nás může v životě nejvíc podržet, aneb 4 dny ve vietnamské nemocnici

Kromě řady jiných vzpomínek si z Vietnamu odnášíme i vzpomínku na 4 dny ve vietnamské nemocnici. I to je jedna ze zkušeností, s kterou se cestovatelé na cestách někdy potkají.

Jak jsme se tam tedy dostali? V Hanoji chytil Milan nějaký virus, který se první týden tvářil jako natažený sval na krku. Nepřikládali jsme tomu velký význam, a tak jsme pokračovali v cestách po severním Vietnamu – do Sapy a vzdáleného Ha Giangu. Tady Milan kromě bolesti dostal i vysoké teploty. Byl tak slabý, že 3 dny jenom spal. Rozhodli jsme se přesunout do Hai Phongu, kde jsme měli dohodnutou dobrovolnickou stáž. Po tomto náročném přesunu mu krk natolik napuchl, že nemohl polykat, pít vodu a hýbat hlavou. Naši hostitelé nás hned po příchodu do Hai Phongu vzali do nejbližší nemocnice. Někdy se i dobrovolnictví otočí. Trvalo ještě několik hodin, než Milanovi píchli první infuze. Byla již noc a já se musela vrátit zpět do jazykového centra, kde jsme pak měsíc dobrovolničili.

Hned příští ráno jsem jela do nemocnice opět. Opatrně jsem otevřela dveře pokoje, kde ležel Milan. Jenže on nespal, ale meditoval. Divila jsem se, že na to má zrovna teď chuť. Po chvíli otevřel oči. „Co děláš,“ zeptala jsem se. „Medituji – alespoň to mi zůstalo.“

A tato jeho reakce změnila celý můj pohled na tu situaci. Celý stres z nesnadné situace – neznámého místa, neznámých doktorů, kteří neumí anglicky, a z toho, kolik nás to bude stát, ze mě v tu chvíli odpadl. Uvědomila jsem si, že i když má můj snoubenec bolesti, je pořád víc v pohodě než já! Nejdřív mě napadlo, co mu to přes ty infuze píchají, když vůbec nestresuje, ale pak mi to došlo.

Nejde vůbec o to, jaké jsou okolnosti situace, které čelíme, ale jak k nim přistupujeme. Kdo chce, udělá i z komára velblouda, a kdo chce, udrží svou mysl klidnou i na nemocničním lůžku.

5. Naslouchání a neposuzování může být tím největším darem, který můžeme lidem dát

Jako dobrovolníci v jogově-meditačním centru v Thajsku jsme potkali hodně zajímavých lidí. Podnikatele, manažery, techniky, lidi z korporátu a taky čerstvé vysokoškoláky, kteří se jednoduše hledají. Jejich motivace odjet daleko od svého domova, meditovat a cvičit jógu byla různá. Největším překvapením pro nás bylo vidět je po měsíci v úplně novém světle. Byli jsme svědky toho, jak se lidé čelící těžkým životním výzvám (dlouholeté deprese, workoholismus, životní stagnace nebo léčba drogové závislosti) měnili z týdne na týden, uvolňovali se, otevírali se a léčili svá hluboká zranění.

A proč se jim tady dařilo doslova léčit svůj život? Není v tom jen moře, slunce, dovolená a cvičení jógy na pláži. Bylo to celkovou atmosférou, která z prostředí a lidí sršela. Lidi se tady hodně podporovali, upřímně si naslouchali a tolerovali se a nesoudili jeden druhého.

Koh Phangan, Thajsko

Koh Phangan, Thajsko, jogovo-meditační centrum Samma Karuna

To je přesně to, co v moderní společnosti tolik postrádáme. Dnes si povídáme a přitom jedním očkem pokukujeme po displeji svého smartphonu, nasloucháme jen na půl ucha, protože už v duchu přemýšlíme, co chceme říct, až se dostaneme ke slovu. Pořád analyzujeme, soudíme a radíme. Častokrát se stavíme do role experta na život jiných, aniž bychom byli experty na svůj vlastní.

Někdy je zkrátka mnohem lepší vzdát se posuzování, které se tváří jako „dobře“ míněná rada. Místo toho můžeme jen tak poslouchat, nabídnout pochopení a plnou toleranci člověka, který před námi stojí. Pokud se to naučíme, můžeme lidem kolem sebe pomoci mnohem víc, než si myslíme.

6. Pitná voda není samozřejmost, i když se k ní doma tak chováme

Před vycestováním do Asie jsme řešili nejvhodnější způsob filtrování vody. V Asii pitná voda ještě pořád není samozřejmostí. Čím dál od města jsme vyrazili, tím cennější pro nás byla.

Jelikož jsme se chtěli vyhnout několikaměsíčnímu nakupování balené vody v plastových lahvích, hledala jsem před vycestováním ekologičtější možnost pití vody. Pořídili jsme si dva filtry. Jeden jsme měli zabudován přímo v lahvi (LifeStraw), ale ten jsme hned druhý měsíc v Thajsku ztratili. Druhý filtr byl na baterky (SteriPen) a pátý měsíc na cestách po Laosu se nám pokazil. Zbývaly 3 měsíce bez filtrů, kdy jsme byli odkázáni na plastové láhve. Za tu dobu jsme vyprodukovali tolik odpadu, až nám z toho bylo špatně.

Teď se po 8 měsících můžeme konečně napít kohoutkové vody bez větších obav. A nemusíme již kupovat vodu v plastu! Takové „drobnosti“ nám teď dělají velkou radost. 🙂 Navíc se na pitnou vodu díváme s větším respektem. Víme totiž, jaké to je, když pitná voda není samozřejmostí. Paradoxně se tady v Evropě pořád chováme, jako bychom s ní mohli plýtvat donekonečna. Když velká část světa ještě pořád nemá snadný přístup ke zdroji pitné vody, my s ní splachujeme i na záchodě. To stojí za zamyšlení, nemyslíš?

Koh T Kiev, Kambodža

Vesnice na Koh Ta Kiev, Kambodža

7. Konzum mění tento svět k nepoznání

Na cestách se nám podařilo navštívit několik výjimečných míst, které ještě nepadly za oběť masové komerci a konzumnímu turismu. Jedním z takových míst je ostrov Koh Rong na jihu Kambodži. Jeden den jsme se vydali na pláž Long Beach s bílým pískem a tyrkysovou, dokonale čistou vodou. Nejhezčí na tom bylo, že jsme tady byli téměř úplně sami. Jak se zdá, jsme jedni z posledních, kteří mají na Long Beach takové vzpomínky.

Koh Rong, Kambodža

Long Beach, Koh Rong, Kambodža

Asi v polovině pláže se nám naskytl tento mrazivý pohled a my jsme zůstali v šoku. Vypálený les, měsíční krajina a vyhaslý život. Začátek konce. Začátek komerčního rezortu pro několik stovek lidí, kteří díky marketingu uvěří, že si vychutnají 14 dnů svého života v ráji. Předtím ale část skutečného ráje padne ve prospěch konzumu, kterým je dnes nasáklý (nejen) turismus.

To je jedna ze zkušeností, kdy se ptáme sami sebe, jaký svět chceme na cestách i mimo cest podpořit a tvořit.

Ta stejná pláž Long Beach na Koh Rongu připravěná pro masový turismus

8. Kácení deštných lesů se týká nás všech

Jako dobrovolníci v The Last Frontier Resort na Borneu jsme prožili dva týdny uprostřed přírody s výhledem na deštivý les a řeku Kinabatangan.

Pamatuji, jak jsme první den cestou do The Last Frontier Resort seděli v autě a pořád se našeho hostitele Jasona ptali, kdy konečně uvidíme deštný les. Pořád nic… Věděli jsme, že na Borneu je hodně plantáží, protože o kácení pralesů kvůli palmovému oleji jsme se zajímali již doma. Ale vůbec jsme nečekali, že po 200 kilometrech jízdy autem neuvidíme žádný jiný strom než palmu olejnou! S překvapením jsme zjistili, že na Borneu se zachovaly už jenom úzké pásy pralesu, které ze všech stran hraničí s rozsáhlými plantážemi.

Sabah, Borneo, Malajsie

Sabah, Borneo, Malajsie

I takový pohled se vám na Borneu naskytne, až se tam jednou vydáte. Je to pohled na realitu, kterou všichni nevědomky tvoříme.

9. Pohostinnost nezná (materiální) hranice

Za těch 8 měsíců nás víckrát překvapila pohostinnost, s jakou jsme se v Asii potkali mimo turistická místa, a to zejména u lidí žijících častokrát na hranici chudoby. Ať už to bylo pozvání jedné staré babičky do jejího dřevěného příbytku ve vesnici severního Vietnamu nebo nabídka lahve vody v místní školce na odlehlém venkově, když jsem umírala žízní, nebo pozvání jednoho pána na dva dny ke své 6členné rodině bydlící v Hanoji. Nemluvě o několika pozváních na oběd nebo večeři, které jsme ve Vietnamu dostali v čase oslav čínského nového roku.

Oběd v Hung Hoa, province Phu Tho, severní Vietnam

Jednou nás třeba náš filipínský kamarád na Borneu vzal na procházku k indonéské rodině, která pracovala na palmové plantáži v naději, že si jednou za vydělané peníze postaví cihlový dům. Ženy nás usadily a nabídly nám coca-colu a sušenky. Prý jsme byli jejich první „bílá“ návštěva. 🙂 I když neuměly téměř vůbec anglicky, byly k nám fakt hodné. Při odchodu se s námi chtěly na památku vyfotit. Mladá žena, která nás hostila, mě vzala za ruku, usmála se na mě (i když jí chybělo několik zubů) a pak se podívala do objektivu. Její bezprostřednost mě tak dojala! Vůbec jsme si nerozuměly, ale jedním upřímným úsměvem padly všechny bariéry. Tehdy jsem si řekla, že takové bezprostřednosti bych se od ní chtěla naučit.

10. Desetidenní meditační pobyt Vipassana – meditace není relaxace

8 měsíců na cestách je docela dlouhá doba. Přemýšleli jsme nad tím, jak můžeme tuhle zkušenost symbolicky zakončit. Chtěli jsme se vrátit domů o něco připravenější a vyrovnanější se všemi změnami, které nás doma čekají.

Volba padla na 10denní meditační pobyt Vipassana, který jsme absolvovali v Malajsii. Jak se na konci ukázalo, nemohli jsme se rozhodnout lépe. Na 10 dnů jsme se zřekli všech vnějších rozptylovačů jako telefon, laptop, veškerá komunikace s okolím a ponořili se do sebe. Představa sladkého nicnedělání a skvělé relaxace je hodně vzdálená tomu, co jsme za těch 10 dnů prožili. Ve skutečnosti to bylo fyzicky a psychicky (pro mě i emočně) náročné období, které nám přineslo několik osobních výzev.

Oba jsme se ale shodli na jednom – 10denní meditační pobyt Vipassana je pro nás jednou z nejcennějších životních zkušeností. Vipassanu bychom doporučili lidem, kteří se cítí připravení čelit svým stínům, jsou ochotní podívat se dovnitř a vidět věci takové, jaké jsou. (Víc se o naší zkušenosti s Vipassanou dočtete již brzo na tomto blogu.)

Vipassana

Dhamma centrum v Malajsii

Můj tip pro tebe

Pokud sám toužíš vyrazit na několikaměsíční cestu, nenech se odradit a jdi to toho! Dnes už na cestování nepotřebuješ tučný balík peněz – můžeš si přivydělat přes svůj laptop, přihlásit se na dobrovolnictví nebo najít jiný zajímavý bártr. Největší překážkou dnes nejsou peníze, ale vlastní strach. Možná se vzdáš nastartované kariéry a převrátíš svůj život naruby, ale to vše vyváží množství cenných zkušeností a vhledů, které z tebe s největší pravděpodobností udělají lepšího člověka.

A přesně o tom je cestování. Není to dovolenková zkušenost, která ti přinese změnu v podobě opálené kůže. Je to zkušenost, která se tě dotkne mnohem hlouběji – potvrzeno zkušenostmi nespočetného množství dobrodruhů. 🙂

ha looong

Ha Long Bay, Vietnam

/
Přečteno 2 772 x

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *