Terapeut Jan Nammo Bradáček: V džungli jsem pochopil, že člověk má k dispozici obrovskou vnitřní sílu

Jméno Nammo jsem dostal od mistra Michaela Barnetta, který byl jedním z nejbližších lidí okolo Osha. U Michaela lidé dostávají duchovní jména, která symbolizují určitou kvalitu, která je vlastní jejich cestě. Seděl jsem s Michaelem v místnosti, on se mi podíval do očí a po chvíli pobaveně řekl. „Ty, příteli, nemáš jméno, ale já ti jedno dám, abys na to nezapomínal.“ Byl to pro mě zásadní moment, hluboký kontakt s esencí, kterou opravdu není možné pojmenovat, a tak jsem se rozhodl to jméno plně používat. Dokonce i můj brácha mi tak říká.

Čím se živíš?

Provázím lidi jak individuálně, tak s mojí partnerkou. Sdílíme s nimi své zkušenosti a podporujeme je na jejich cestách.

Na svém webu Cesta Srdce… pravidelně zveřejňuješ články, v nichž vyjadřuješ svůj pohled na život. Tvé myšlenky jsou odvážné a nekonvenční. V článcích často popisuješ velice osobní životní zkušenosti nebo citlivé vzpomínky. Neměls nikdy obavu sdílet „s celým světem“ na webu své nitro?

Asi příliš ne, přestože to občas má své následky. Když se člověk otevře i v těch citlivých oblastech, otevírá se vlivům a reakcím zvenku. Jelikož žijeme ve světě, kde lidé z nevědomosti mocně projikují svoje nezpracované stíny ven, stává se člověk někdy terčem jedovatých útoků, které pocítí, i když nejsou slovně vyjádřeny. Ale kvůli tomu přece nesejdu ze své cesty. Je to učení.

Před nástupem na univerzitu se v tvém životě odehrála dramatická událost – v důsledku klíšťové encefalitidy jsi na jistou dobu téměř úplně ochrnul. Tato zkušenost u tebe prohloubila vnímání reality a otevřela určité schopnosti. Vnímal jsi tyto schopnosti od začátku jako pozitivní, jako dar?

Určitě ne. Citlivost, která se skrze nemoc otevřela, byla zpočátku utrpení. Ztratil jsem hodně svalové hmoty, moje tělo se dramaticky změnilo a do toho ta citlivost. Bylo to peklo. Přirozeně jsem hledal úlevu, začal pít a brát drogy. Po dvou letech mě naštěstí život začal probouzet a zanedlouho potom jsem vyrazil na cestu do jihovýchodní Asie, kde jsem se setkal s mistrem Garudou a uviděl, že z toho zlého snu existuje cesta ven.

II. Iniciace v džungli

Poté, co jsi opustil studium na univerzitě, jsi strávil několik měsíců na opuštěném ostrově v jižní Kambodži, kde jsi společně s kamarádem provozoval Jungle Camp. Můžeš popsat své zážitky ze života v divoké džungli?

Byla to nádhera! Když jsem na ostrově Koh Ta Kiev poprvé vystoupil z lodi, málem jsem padl na kolena před majestátem pralesa. Kontakt s takovou divočinou ve mně probouzel něco znepokojivě starého. Později jsem zjistil, že cítím zvířata, aniž bych je viděl. Věděl jsem, jak se v džungli chovat, aniž bych tam předtím byl. Bylo to prostě přirozené. Začal jsem tak vzpomínat na staré inkarnace, které byly s džunglí úzce propojené.

Říkal jsi, že v čase, kdy se camp otvíral, byl ostrov takřka nedotčený. Jak ses dokázal na takové divoké prostředí psychicky adaptovat?

Vzpomínám si, že na samém začátku jsem zůstal na ostrově několik dní úplně sám. To byl očistec. Druhou noc přišla bouře. Blesky práskaly do stromů nade mnou a asi to bylo hodně intenzivní, protože z džungle ke mně přišla pod moskytiéru úplně neznámá kočka. Schoulila se u mě. Den po bouři jsem vyšel na pláž. Létalo tam stovky vážek.

Bylo to prostě překrásné. Koupal jsem se v moři, koukal na to a moje mysl byla tak hlučná. Ten den jsem pochopil, že potřebuju najít způsob, jak ji utišit, abych mohl žít. Moje adaptace tam byla hodně o vnitřním ztišení a později o spojení se s vlastní silou.

Umíš si rozpomenout, jaké psychické nebo i fyzické změny se u tebe odehrávaly v tom čase?

Pobyt v campu byl fyzicky i psychicky náročný. Nebylo to ani tak džunglí jako spoluprací s mým parťákem Jontym. Začala se mi tam otevírat stará traumata s tátou, a jelikož jsem tehdy moc nevěděl co a jak, byl to tanec. Byl jsem celý čas v obrovském stresu a snažil se nějakým způsobem ovládnout strach, ale šlo to pomalu, protože jsem neměl vhodné pochopení. Nicméně jsem díky tomu zesílil a připravilo mě to na setkání s mistrem Garudou.

V džungli jsem pochopil, že člověk má k dispozici obrovskou vnitřní sílu. Byla to taková iniciace. Spojil jsem se s divokostí, sladil se s oceánem, do chodidel se mi vrátil život, jak jsem stále chodil bos.

A úplně se rozpustil nepříjemný pocit z pavouků, který jsem zdědil po mámě :-), to se dovršilo ve chvíli, kdy jsem se potkal s divokým sklípkanem.

Co to byl za střet?

Stalo se to, když jsme stavěli novou střechu ze svázaných snopů trávy. Ležely tam nějakou dobu a bylo pravděpodobné, že se v nich někdo zabydlel. Nejdřív vylezla malajská zmije – jeden z tamějších nejjedovatějších hadů – a když jsem zvedal poslední kusy, uviděl jsem hustou pavučinu. Bylo mi jasné, že tam bude nějakej pořádnej „chlupáč“ :-). Pomalu jsem zvedl poslední kus střechy a tam byl. Sklípkan jako moje dlaň. Jediné, co jsem cítil, byl úžas! Vzal jsem klacek a popostrčil ho. Pomalu vstal a odešel do džungle. Majestátní pavouk. Později jsem zjistil, že tento druh je smrtelně jedovatý :-).

Když jsme si povídali, s úsměvem jsi vzpomínal, že ses po džungli procházel jenom tak v žabkách, z čehož byl tvůj parťák Jonty napůl udivený, napůl zděšený. Někdo by takové chování označil jako odvážné, někdo jako lehkovážné nebo hloupé… Jak to hodnotíš ty?

Pro mě to bylo přirozené. Když byl někde had, věděl jsem, že to ucítím. Jak jsem řekl, zpřístupnily se ve mně staré zkušenosti a zažíval jsem v tom překvapivou jistotu. Domorodci taky nechodí po džungli v kotníkových botách :-).

Potkal jsi v pralesech Kambodži lidi z tradičních domorodých společenství?

Ano. Na severovýchodě Kambodži v provincii Rattanakiri, kde je džungle druhý největší souvislý ekosystém na světě.

Na domorodé lidi je vyspělý „rozvinutý svět“ naučen nahlížet s předsudky jako na „primitivní“, nevzdělané a necivilizované divochy. Je něco výjimečné, čemu se dle tebe může mladý moderní člověk – odchovanec digitálního věku – od těchto lidí naučit? 

Přirozenost, klid, hravost a smíření s tím, co je.

Mnoho odborníků z řad transpersonální psychologie věří, že bychom měli nanovo integrovat do svého života náhled na svět, který původní domorodá společenství nikdy neopustila. Tito lidé se necítí od přírody odděleni, naopak, vnímají se jako její součást. Jako části velké Duše světa (dnes bychom řekli „části vědomí“) přímo propojené se vším ostatním. Smýšlíš o sobě a o světě podobně?

Určitě ano.

Je nutné pochopit, že všichni jsme propojeni. Dokud budou lidé hrabat každý na svém písečku bez ohledu na okolí, bude se kolo destrukce otáčet dál.

III. Hledání esence života

Na svém blogu píšeš, že jsi v nedotčené kambodžské džungli pocítil přirozenou živost, tedy jakousi esenci života, kterou všichni hledáme, ale každý různými způsoby. Všechny závislosti jsou dle tebe vlastně odrazem touhy po této základní kvalitě, která se ze světa víceméně vytratila. Alkohol, jiné drogy, sex, práce, adrenalinové sporty, vypjaté vztahy, duchovní úlety, to všechno mohou být jen snahy, jak se cítit živý. Jak můžeme tuto živost najít v našem životě, aniž bychom se stali na něčem závislí a přišli tak o svou svobodu?

K tomu chci říct, že prožitek živosti je jen jedním z projevů toho, čemu říkám esence. A ano, všechny závislosti jsou ve svém jádru projevem touhy po ní. Tato esence je totiž také láskou. Tato esence je tady neustále, ale málokdo ji vědomě zažívá. Taky bych rád řekl, že o opravdovou svobodu není možné přijít. A téměř nikdo ani opravdu svobodný není :-). Opravdová svoboda je trvalý stav poznání, spočinutí v tom, co tu vždy bylo, je a bude.

Cesta k živosti je totožná s cestou ke svobodě. Prakticky to znamená vyvázání se z pout vlastní podmíněné mysli. A to je cesta s velkým C.

Jaký je tvůj názor na hledání vyššího poznání prostřednictvím rostliny ayahuasky? Sám jsi mnohokrát zažil intenzivní momenty během ayahuascových obřadů. Píšeš, že jsi prožil okamžiky, kdy se tvé ego zcela rozpustilo a ty jsi zažil, jak se existence donekonečna otevírá. Za jakých okolností bys tuto zkušenost doporučil lidem, kteří touží po větším sebepoznání i rozšíření vnímání reality?

Můj názor na obřady s královnou se v průběhu času hodně proměnil. Před lety jsem se do ní zamiloval a o obřadech s ní mluvil s velkým nadšením. Teď vidím, že to není tak černobílé. Všechny tzv. rostliny síly dokážou člověka otevřít jako konzervu. Je to buď úžasné, nebo je to náročné. Kontakt s intenzivní energií však může být na nepřipravený systém některých bytostí příliš a může být na některých rovinách poškozující. Integrovat naráz otevřené kanály vnímání může být obtížné. Bez jasného vedení – a to často chybí, jelikož šamani jsou z jiných zemí a zůstávají na pár dní – může člověk lehce ztratit kontakt s realitou, „ulítne“ a potom spadne. Některé obřady bych s odstupem času s radostí vzal zpět, za některé jsem nadále vděčný.

Když někoho královna zavolá a je to volání, které se zodpovědně rozhodne následovat, ať je velmi bdělý ve výběru šamana. V současnosti ayahuascu vaří a nabízí různí lidé, kteří opravdu nevědí, co všechno se pohybuje na astrálních rovinách. Ať si je takový člověk vědom toho, že se mohou zpřístupnit oblasti, které navždy promění jeho život.

Po návratu z cest po Asii jsi postupně začal působit jako léčitel. S jakými potížemi za tebou lidé chodili?

Chodili za mnou lidé s různými problémy, ať už čistě psychického rázu, či s fyzickými symptomy. Nápadně víc bylo žen s nálezem na děložním čípku, které prošly zkušeností zneužití.

Bylo to poprvé, co ses ocitl v životní roli léčitele a průvodce?

V tomto životě ano.

Před pár lety jsi vstoupil do nové životní etapy. Opustil jsi šamanskou cestu. Proč?

Tohle je otázka na tělo a zároveň je to něco, o čem má podle mě význam mluvit. Budu tak upřímný, jak dokážu. Víte, v minulosti jsem byl velmi arogantní. Touha po moci a síle, která vyrůstala na neviděném stínu méněcennosti, byla silná. Mnoho šamanů a čarodějů to tak má. Ve čtrnácti letech jsem navštěvoval školu astrologie a práce s energií a v šestnácti začal experimentovat s vlastními obřady. Magická minulost začala prosakovat do tohoto života velmi brzy. Když jsem v roce 2011 začal nabízet sezení, hluboce jsem cítil, že to je správná cesta. Lidé se uzdravovali, fungovalo to. Až časem mi začaly některé okolnosti připadat zvláštní. Začal jsem se více zaměřovat na energie, které přicházely do sezení a podporovaly práci. Vyvstaly ve mně otázky a uvědomil jsem si, že za tu spolupráci draze platím. Tím se dostávám k tématice „temných“ energetických polí, nebo můžete říct sil.

Umíš nějak vysvětlit, co máš na mysli, když mluvíš o „temných energiích“, s nimiž jsi původně pracoval?

Je to široké téma a popíšu ho velmi zjednodušeně. Existují různé druhy. V kontaktu s nimi atmosféra zhoustne a vnitřním zrakem vnímáno prostor opravdu ztmavne. Člověk může vnímat přítomnost mocné autority, která však postrádá lásku. Tyto bytosti jsou na cestě stejně jako my a mají ve Stvoření svou nezastupitelnou úlohu. Zkouší nás… třeba tím, že pokouší nebo straší. Například nabídnou určité kvality a za to si poměrně hodně vezmou. Člověk vstoupí do svazku, který mu na určitý čas možná i slouží, ale který jednoho dne musí v rámci svého vývoje překročit. To se stalo mně. Z hlubin minulosti se na mojí cestě v určitém bodě vynořily síly, které mne ještě jednou přišly vyzkoušet. Daly mi dojem výjimečnosti a na to jsem se chytil. Tolik lidí se na to chytí. Je to určitá fáze cesty. Výzvou potom je z takové spolupráce vystoupit a zpracovat to, co se tím odkryje. Až potom člověk uvidí, že vlastně vůbec nic neztratil. Naopak, našel hlubší pravdu o sobě, o životě. Jinými slovy objevil schopnosti, které nejsou ničím vázané. (O tomto procesu píšu víc na svém blogu v článku „Když šaman odchází…“).

Jaké techniky ve své práci s lidmi využíváš?

Dnes s lidmi prostě jsem, přestože někdy použijeme některou z technik. O techniky nejde.

Techniky jsou prostředky a mají tu své místo. Důležité je porozumění Životu, z něhož se rodí čistota. V sezeních teď není ta omáčka speciálnosti, která ke mně v tomto životě nepatří. To, co dělám, je mnohem osvobozenější od her ega. Na léčení fyzických symptomů se už nezaměřuji, přestože to může být vedlejší efekt sezení. Rád to nechám jiným. Sdílím s lidmi především způsob, jak skrze poznání esence pracovat se svými stíny a transformovat vlastní život tak, aby tuto božskou esenci odrážel.

Jakým způsobem plánuješ v budoucnosti rozvíjet své nadání a zkušenosti?

To, co primárně rozvíjím, pokud se to vůbec tak dá říct, je spočívání v přirozené podstatě života (v esenci), na kterou poukazovali a dál poukazují probuzení mistři. V minulosti se takoví lidé stahovali do ústraní, a než přišel zásadní zlom, měl můj život podobný nádech. Nyní však jako cestu vnímám toto uvědomění plně vtělit a projevit v každodenním životě. Zajímá mě celistvost. Plně žitý lidský život. S partnerkou se v současnosti hodně věnujeme tématice vztahů, protože si uvědomujeme, jaké zmatení v této oblasti panuje, a zároveň je velmi málo párů, které by přinášely svoje odžité porozumění ostatním. Vědomé partnerství je výzva a zároveň jeden z nejmocnějších prostředků na cestě ke svobodě, lásce nebo již zmiňované živosti.

Píšeš, že naše společenství prochází porodními stahy nového lidství. Na úrovni kolektivního nevědomí i vědomí to vře a má dopad na nás všechny… Co ti říká tvá intuice? Čekají nás v dohledné době nějaké výraznější společenské změny nebo krize?

Tato krize už se děje jak venku, tak uvnitř mnoha lidí. Staré se hroutí a nové se pomaličku objevuje. Nejsem zastánce dramatických scénářů, ale je velmi pravděpodobné, že určité dramatické situace ve světě v následujících letech vyvstanou. Je nutné, aby si lidé uvědomili, že jsme v tom společně. Je nutné překročit vnitřní odpory a začít jednat z lásky a porozumění, které mnozí již mají, ale plně nerealizují. Víc a víc vidím, že jsou to právě ty malé činy z lásky, co odhání tmu. Úsměvy, vřelá slova, malé činy podpory v našich blízkých vztazích – to jsou naše „zbraně“ vůči krizi, která probíhá.

Více o Nammově cestě a poznání se můžete dozvědět na jeho osobním blogu Cesta Srdce…