Neviňte za své nemoci a nedokonalosti geny. Raději nahlédněte do svého podvědomí

Publikováno uživatelem

I vy jste si ze školy odnesli domněnku, že jak vaše zdraví, tak i nemoci závisí na genech, které jste zdědili? Pak je načase seznámit se s poznatky, které dnes zastřešuje dynamicky se rozvíjející obor – epigenetika. Epigenetika doslovně znamená „vláda nad genetikou“. Výzkum, který byl v této oblasti za poslední léta uskutečněn, prokázal, že genetické informace obsažené v DNA, odevzdávané prostřednictvím genů, nejsou při narození dány konkrétně. V průběhu života se několikanásobně mění. To, co výrazně přispívá k jejich modifikaci, je vliv sociálního prostředí, stravovací návyky, prožívání stresu, emocí a jiné vnější vlivy.

Zkoumání buněčné membrány přivedlo buněčného biologa Bruce H. Liptona, Ph.D., k závěrům, které vyvracejí hypotézu, dle které je kvalita našeho života předem dána naší genetickou výbavou. Jeho kniha Biologie víry – Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků získala v roce 2006 cenu za nejlepší knihu v oblasti vědy udělenou USA BooksNews.

Dle výzkumů B. Liptona je činnost buněk ovlivňována primárně jejich kontaktem s vnějším prostředím, nikoliv jejich genetickým kódem. Z toho vyplývá, že genetický kód DNA, který je uložen v jádru buňky, neřídí samotnou činnost buňky. Přežití buňky závisí zejména na její schopnosti dynamicky se přizpůsobit neustále se měnícím podmínkám prostředí, s nimiž je v kontaktu. Je načase přestat přeceňovat geny, a naopak víc dbát na signály z prostředí.

Pokud jste přesvědčeni, že geny řídí váš život, a víte, že jste nemohli nijak zasáhnout do toho, jaké geny jste dostali při vašem početí, potom máte dobrou výmluvu, proč se na sebe díváte jako na oběť dědičnosti.[1]

Síla našeho podvědomí

Ve skutečnosti postihují nemoci způsobené jedním narušeným genem méně než dvě procenta populace.[2] To znamená, že většina lidí přichází na svět s genetickou výbavou, která jim umožňuje zdravý a šťastný život. Realita tomu však vůbec neodpovídá.

Dle Bruce Liptona je genetický determinismus, dle něhož je „osud“ organismu stanovený genetickým kódem, již překonán. Je to náš postoj k sobě samým a k situacím, který ve skutečnosti určuje referenční hranice našeho zdraví – tedy to, jestli své zdraví posílíme, nebo oslabíme. Tím nejdůležitějším postojem je ten, který má člověk uložen v podvědomí, nikoliv ten, který vysloví nahlas a kterého si je plně vědom. Není výjimkou, že vědomé myšlenky (námi vysloveny) se ve skutečnosti vůbec neshodují s tím, co je uložené v hloubce našeho podvědomí.

reakce2-min

Možná to znáte i z vlastní zkušenosti – říkáte si, že tohle již neuděláte nebo takhle se již nezachováte a za pár týdnu se přistihnete, že jednáte pořád stejně… Změnit navyklé vzorce chování a myšlení (tzv. programy) uložené v našem podvědomí je v skutečnosti velká dřina. Vyžaduje to konfrontaci s potlačenými emocemi a konfliktními, traumatickými zážitky, na které jsme se kdysi rozhodli „zapomenout“.

Rodinný a taky sociální kontext hraje v procesu onemocnění významnou roli. Vliv forem chování, které si v rodině nevědomě osvojujeme, častokrát podceňujeme. Geny, s nimiž se rodíme, nejsou jediným režisérem našeho životního scénáře. DNA se v průběhu našeho života mění a přizpůsobuje – je schopná navázat na sebe množství informací a využít je ke své funkční změně. Ve skutečnosti se rodíme a umíráme s výrazně odlišnou DNA.[3]

Pozn: Video s českými titulky je dostupné na stránce vedoma.tv.

Postačí, když si zapamatujete to nejdůležitější: 

Máš blízkého kamaráda Honzu. Víš, jak se chová a znáš jeho rodiče. A vidíš, že v některých situacích se tvůj kamarád chová stejně jako jeho rodiče. A tak mezi řečí prohodíš: Ty jsi celej táta, Honzo.

A máš průšvih. Protože Honza namítne: Jak mě můžeš srovnávat s mým tátou?!

Z toho plynou dvě důležité věci.

Za prvé – všichni vidí, že Honza se chová jako táta. Naučil se to od něj (převzal jeho program), jen sám Honza si toho není vědom.

A za druhé – každý z nás je Honza.

Jak dědíme formy chování a instinkty?

Tuto souvislost je možné vysvětlit pomocí teorie morfické rezonance, jejímž autorem je britský biolog R. Sheldrake. Teorii morfické rezonance vysvětluje ve své knize Mylné domněnky vědy.

P8290033To, o čem často uvažujeme jako o (neměnných) zákonech přírody, jsou dle Sheldrakea spíš (pružnější) zvyky. Jestli tedy v přírodě existují zvyky, musí mít příroda i jakousi formu paměti. Morfogenetická pole jsou jakýmsi prostorem, v němž probíhá komunikace všech morfických jednotek stejné úrovně (např. buňka, atom, orgán, živočišný druh atd.). Můžeme si je představit jako kruhy ve vodě s vlastností magnetu. Prostřednictvím morfogenetických polí dochází k paměťové rezonanci podobných vzorců aktivity z minulosti v čase a prostoru. Morfická rezonance je fyzikální a právě prostřednictvím ní jsou rostliny, zvířata a lidi propojeny se svými předky.

Jak vypadá morfická rezonance v přírodě? Pokud se například veverky na jednom místě naučí nějakému novému postupu, pak by mělo platit, že čím více si tento postup osvojí, tím snáze se tomu naučí veverky stejného druhu na jiném místě planety. To, co chápeme jako instinkt, má dle teorie morfické rezonance fyzikální základ.[4]

Z vědeckého hlediska má tato teorie obrovský význam pro dědičnost. Morfická rezonance může být základem pro dědičnost forem a chování, které mají svůj podíl i na kulturní dědičnosti.[5]

Slovy Sheldrakea: Širší pojetí dědičnosti mění náš způsob uvažování o sobě, náš pohled na vliv našich předků a na dopady našeho jednání a myšlení na dosud nenarozené generace.

Co si z toho všeho vzít? Dědičný není nutně genetický

Když začneme chápat dědičnost v souvislostech měnících se, přizpůsobujících se genů a morfické rezonance, osvobodíme se od tunelového vidění dědičnosti. Pak slovo „dědičný“ již nebude synonymem slova „genetický“. Geny, navzdory své významné roli v lidském těle, neodpovídají za veškerou dědičnost.

Možná si na to vzpomenete, když jednou uslyšíte: „Za to můžou geny, s tím nic nenaděláte.“

[1] Bruce Lipton

[2] Biologie víry, B. Lipton, str. 50

[3] Proč (a jak) psychosomatika funguje? Nemoc začíná v hlavě? MUDr. Klímová, Mgr. Fialová, str. 60

[4] R. Sheldrake, Mylné domněnky vědy, str. 161

[5] Zajímavou úvahou by bylo propojení poznatků o morfické rezonanci a kolektivní paměti, kterou C. Jung označoval jako kolektivní nevědomí.

/
Přečteno 4 231 x

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *