7 lekcí ze života odvážného highlinera Kuby Trávníka.

Publikováno uživatelem

Kuba Trávník je zkušený highliner a kromě toho i skvělý učitel akrojógy v Praze i jinde (we know ;)) Společný rozhovor nám ukázal, že chůze po laně je působivou školou života. Přechod z jednoho konce lajny na druhý totiž v mnohém připomíná přechod životem. Navíc ty nejdůležitější životní lekce se na lajně dají naučit mnohem rychleji než kdekoliv jinde… stačí jenom vzít všechnu odvahu a udělat ten nejtěžší první krok.

Poté co Kuba udělal svůj první krok a začal chodit víc nad zemí, postupně našel své odpovědi na zásadní životní dilemata. Zjistil, jak se účinně vypořádat se svým velkým strachem, jak přijmout různá rizika a na co se v životě soustředit. Důležité je, že tyto odpovědi nalezené ve výšce mohou být osvěžujícími lekcemi k vylepšení běžného života „na zemi“ pro každého z nás.

Lekce první: Inspiruj se jakkoliv, ale pak vyraz do akce!

Kubo, jak ses dostal k chůzi po laně ve výšce (highlining)?

Nejdřív jsem zkoušel bouldrování, kde se člověk vlastně vůbec nemusí bát pádu. Líbilo se mi to, proto jsem hledal další inspirace na You Tubekubo detail 2 a ve filmech. Většina lidí říká, že videa na You Tube o adrenalinových sportech a pozoruhodných lidských výkonech ve stylu „people are awesome“ jsou jenom hezkou podívanou. Lidé si je rádi pouští, inspiruje je to, ale pak vlastně nic podobného nezkouší dělat. Nemusí to ale být vždy takhle. U mě všechno začalo právě koukáním na různá videa na YouTube a filmy o horolezectví.

A tak jsem se dostal k jednomu filmu – jmenoval se The Sharp End, kde hrál i Dean Potter, který je takovým pionýrem v highline.

Takže jsi záhy po zhlédnutí The Sharp End utíkal najít svou první lajnu, kterou bys prošel? 🙂

Právě že vůbec ne. Tenkrát jsem si říkal, že to je úžasné… Ale jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem to hned sdílel na svém facebooku 🙂 Ale v tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že bych to mohl jednou sám dělat 🙂

Má kamarádka si ale toho odkazu na mém facebooku všimla. Volala mi, že se v nejbližší době organizuje festival, kde budou takhle lidé lézt na lanech, a že bychom tam mohli jít spolu. Tak jsem tam jel s ní a tam se to všechno taky začalo. No a tam jsem si už koupil svou první lajnu 🙂

Lekce druhá: Hledej bohatství ve vztazích.

Co tě tedy nakonec definitivně přesvědčilo začít pravidelně trénovat?

Byli to lidi, které jsem potkal na festivalu. Komunita slacklajnerů. Všichni byli zcela otevřeni a navzájem se k sobě chovali jako rodina. Když jsem pak společně s nimi začal trávit víc času, zjistil jsem, že jsme se vlastně navzájem ani tolik neznali v tom tradičním smyslu. Nebavili jsme se o tom, co kdo dělá v „normálním životě“. Nikdo neřešil, kdo má jakou práci, funkci, kdo kolik vydělává. Tam to prostě není vůbec důležité. Existovala tam rovnocennost. A to mě moc chytilo za srdce. Začal jsem hodně trénovat.Komunita slacklajnerů

Změnila tato zkušenost tvůj pohled na mezilidské vztahy?

Chůze po laně mi obecně otevřela spoustu nových pohledů na život. Získal jsem mnohem hlubší vztah k přírodě. A taky jsem začal jinak vnímat kvalitu v mezilidských vztazích. V komunitě slacklajnerů je důvěra naprosto nezbytnou a přirozenou kvalitou. Když se připravuje lajna někde ve výšce, musí všichni navzájem spolupracovat. A každý musí věřit, že to ostatní udělají dobře. Takže i když se může jevit chůze ve výšce jako teoreticky nebezpečná aktivita, díky souhře a vzájemné důvěře všech členů je to bezpečné.

Lekce třetí: Věř si, jdi za tím, v čem jsi našel zdroj svého naplnění.

Jak jsi zvládal tréninky časově při práci i dálkovém studiu?

Když jsem se začal intenzivněji věnovat chůzi po laně, skončil jsem po dvou letech se studiem. Věděl jsem, že chci víc času trávit v přírodě a s lidmi, s nimiž se cítím dobře. Uvědomil jsem si, že má motivace pokračovat ve studiu byla dána spíš vnějšími faktory jako moje rodina a společnost. Že já sám pokračovat až tolik nechci.

A jak pokračoval tvůj příběh dál?         

Pak jsem se úplně náhodou dostal k lidem, kteří plánovali jet do Ameriky s cílem navštívit místa, kde byly nataženy první highlines na světě. Přidal jsem se k nim a byli jsme 10 týdnů jenom na lajnách – v Yosemitském údolí a v Utahu. Bylo to fakt perfektní. Máme z toho i krátký film Hvězdy a pruhy, který je volně dostupný na You Tube.

CA, Yosemite National Park, Yosemite Falls Line

High-Line v Yosemitském národním parku (Yosemitský vodopád).

Lekce čtvrtá: Přijmi fakt, že riziko je prostě součástí života.

Jaké paralely nacházíš mezi chůzí na laně a každodenním životem?

Chůze po laně přináší množství symbolik, které lze propojit s prožíváním běžného života. Naučila mě vnímat přítomnost rizika v životě s jistou dávkou nadhledu. Ať už děláme cokoliv, ať jsme kdekoliv, pořád existuje riziko, že se nám něco stane. Stejně jako se může stát, že někoho srazí auto, i když jde po chodníku, tak se může stát, že nějak selže lano, když po něm procházím.

Důležité je nestrachovat se, nemyslet pořád jenom na rizika… Důležité je žít tím, co se zrovna teď děje, žít v přítomnosti a nemyslet pořád na to, co se může stát v budoucnu.

I když se všude v životě snažíme minimalizovat rizika, ta rizika tam pořád jsou (jenom si je neuvědomujeme).

Lekce pátá: Nepředbíhej, soustřeď se plně jenom na další krok.

Jaké další paralely s životem vidíš v chození po laně?

V chození po laně je opravdu důležité soustředit se jenom na ten další konkrétní krok. Myšlenky typu „jsem teprve v půlce“ nebo „už tam skoro jsem, chybí jenom pár krůčků“ jsou negativními myšlenkami na laně a vedou k pádu. To samé vnímám i v životě.

Myslím si, že aby byl člověk doopravdy šťastný, musí se naučit doopravdy soustředit na přítomnost. Nemá zbytečně předbíhat. Má intenzivně řešit to, co má právě teď váhu v jeho životě – tedy další krok.

CA, Joshua Tree National Park, Little Candy Mountain Rock

High-Line v Národním parku Joshua Tree (Kalifornie).

Lekce šestá: Najdi si vlastní účinný způsob, jak zkrotit svou mysl.

Co děláš, když tě na laně popadnou „negativní myšlenky“?

Když jsem už skoro na konci, v tu chvíli si říkám „nikam nespěchej, v klidu si to užij“. Vůbec neřeším to, že už za chvíli můžu být v cíli. Protože chvíle před cílem je přesně ta chvíle, kdy lidé v životě často selhávají…

Taky platí, že na laně je všechno hrozně rychlé – mnohem rychlejší než v běžném životě. Nicméně princip zůstává stejný – negativní vzorce myšlení vedou k neúspěchu i v „běžném životě“. Jenom to trvá déle…

Takže se dá říct, že chůze na lajně je vlastně takovým urychlovačem při učení se, jak zamezit negativním myšlenkám?

Analogie s důsledky negativního myšlení v běžném životě tam určitě je. A jak jsem říkal, když se na lajně nevypořádáš s negativními myšlenkami okamžitě, i důsledky pocítíš okamžitě…

Co si při chůzi na laně nejvíc užíváš?

Užívám si – a vlastně ne jenom na laně ale i obecně v životě – okamžiky, kdy zažívám větší kontrolu nad svým tělem a myslí. Ovládnutí těla a mysli je to, o co pořád v životě usiluji různými způsoby. Proto třeba hodně cvičím stojky na rukou.

Umění dokonale zkrotit mysl a tělo je vlastně základní dovedností pro zvládnutí chození ve výšce, že?

Ano, dá se to vidět na tom, jak se radikálně změnilo uvažování o tréninku pro chození na lanech ve výškách (highline). Nejdřív se obecně uvažovalo tak, že pokud třeba někdo chtěl zvládnout projít 20 metrů ve výšce, měl nejdřív zvládnout projít 100 metrů nízko nad zemí.

Nedávno byla ale pokořena 500 metrů dlouhá highline natáhnutá ve výšce asi 100 metrů v poušti, v Utahu. Vezmi si, že tak dlouhou lajnu (z technických důvodů) ani nelze natáhnout nízko nad zemí. Takže jediný způsob, jak ji projít, je „natrénovat si to“ rovnou ve výšce. Takže úspěšný přechod 500 metrů dlouhé lajny dokazuje, že v této disciplíně jde mnohem víc o to, jak to má člověk „posazené v hlavě“, než kolik má natrénováno v nohou…

Myslím si, že dokážeme ovládat svá těla i mysli mnohem víc, než si většina z nás připouští. Autosugesce a další efektivní metody tréninku mysli by se mohly využívat mnohem víc, než se zatím využívají.

CA, Yosemite National Park, Lost Arrow Spire

Lekce sedmá: Nejde o to porazit strach. Jde o to si na něj zvyknout a přijmout ho jako součást snažení. Pády jsou jenom součástí vývoje. Nic víc.

Jak rychle ses vlastně zlepšoval v chůzi na laně?

Vlastně už během měsíce jsem se zkoušel postavit na lajny ve výšce, o čemž jsem na začátku netušil, že to někdy přijde. Já se totiž ve skutečnosti výšek hodně bojím 🙂 A asi za rok a půl už jsem začal ve výšce po lajně i chodit.

A jak ses nakonec naučil s tímto strachem z výšek vypořádat?

Já vnímám strach jako něco iracionální, něco, co lze rozumově odstranit. Protože právě rozum je to, co by nás mělo držet od nebezpečí dál, nikoli strach.

Chůze po lajně ve výšce bylo přitom něco, co jsem od samého začátku chtěl dělat. Jenom strach mi v tom bránil. Proto jsem svůj strach z výšek vždy vnímal jako svůj mentální blok.

Je to hodně zajímavé, protože na jedné straně říkáš, že se chození na laně pořád bojíš, ale na druhé straně je vidět, že si to i nesmírně užíváš. A vůbec – jak to, že se ti daří znova a znova porazit strach pokaždé, když si stoupneš na lano?

Ten strach tam pořád je. Pořád musím vynakládat obrovské psychické úsilí v boji se svým podvědomým strachem.

Vůbec nejde o to porazit strach. Strach je tam pořád. Ve skutečnosti jde o to si na něj zvyknout. Naučit se být na laně ve výšce i se svým strachem. A nenechat se jím rozhodit.

A v kterém okamžiku během chůze na laně ve výšce se nejvíc bojíš?

Je to hned na začátku. Když vlezeš na lajnu, nejdřív na ní sedíš a pak si musíš stoupnout. To sezení je vesměs pohodlné, já se výšky nebojím, když ještě sedím 🙂 Ale ve chvíli, kdy se mám postavit, se bojím, že spadnu. A když už stojím, je to na chvíli zase v pohodě. Zjišťuju, že je to ta samá lajna… jenom o něco výš.

CA, Yosemite National Park, Taft Point Longline III

A pak přichází strach znova 🙂 Když musím udělat první krok… Když to ale zvládnu a udělám ho, pak je to jako bych najednou tu lajnu víc poznal a jde to mnohem snáz…

To je skutečně jako v životě, když s čímkoliv začínáš… první krok je spojen s velkými a často iracionálními obavami. Pak se to už nějak veze…

Ale taky je důležité se nenechat odradit, když spadneš. Nejlepší je co nejrychleji zkusit jít na lajnu znova. Není důvod pokládat to za neúspěch. Je to prostě součást snažení. Třeba stojky na rukou cvičím rád právě kvůli tomuto poznání. V jiných oblastech života je selhání často vnímáno hodně negativně. Když ale začneš cvičit stojky, uvědomíš si, že padáš neustále. Jde jenom o to prodloužit na chvíli čas do dalšího pádu. K zvládnutí stojek vedou stovky pádů. Všechny tyto věci mi připomínají, že pády jsou prostě jenom součástí vývoje. Nic víc.

Bonus: Buď odvážný, hledej nové způsoby, jak si vše užít.

Co ještě – kromě pocitu kontroly – si užíváš při chůzi na laně ve výšce?

Skvělý pocit je i vymyslet samotnou lajnu na místě, kde ji nikdo předtím nenatáhl. Mě hodně bavilo objevovat nová místa, kde by se daly připravit nové lajny. Když to podmínky dovolovaly – například skála byla dostatečně tvrdá – a lajnu se nám podařilo natáhnout, vznikla vlastně zcela nová cesta v prostoru. A když se nám pak lajnu podařilo projít, byli jsme první, kdo něco takového v daném prostoru udělali.

Hezké prostředí na místě, kde chodíme po laně, mi také pomáhá snáz vyrovnávat se se strachem. Moc mi nejde chodit po laně v místech, kde se mi to nelíbí, například v lomech. Na druhé straně se mi podařilo chodit i ve výškách 800 metrů, a to právě z toho důvodu, že prostředí kolem bylo úplně nádherné.

A dokážeš se i ve výšce na laně třeba někdy zastavit a užívat si pohled na okolní přírodu všude kolem?

Ano, někdy ve výšce děláme to, že se ve středu lana zastavíme a otočíme bokem. Pak se snažíme udržet se co nejdéle. Najednou je ten prostor všude kolem naprosto pohlcující. Lano už nevidíte a navíc cítíte, že můžete spadnout jak dopředu, tak i dozadu. A tu výšku už najednou nejde ignorovat. Zjistil jsem, že v takové chvíli není dobré zůstat pohledem na jednom místě, dělají se mi mžitky před očima. Proto se spíš snažím koukat tak nějak na všechno najednou. Super pocit, když se to člověk naučí užívat.… 🙂

Zní to spíš trochu strašidelně 🙂

Vezmi si to jinak. Představ si, že se nacházíš na místě, kam se umí dostat jenom ptáci. Tedy pokud nebereme v úvahu, že by tam někdo prolítl na nějakém prostředku. Ale tohle je stejně jiné… Na laně můžeš stát ve volném prostoru, ve vzduchu. Užívat si to… Bez pohnutí.

 high line sedení na lajně

 

 

/
Přečteno 719 x

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *