Dvacáté století bylo stoletím revolučních objevů na poli fyziky, které zcela otřásly naším dosavadním vnímáním reality. Newtonův svět s jasnými konturami se začal rychle rozmazávat pod náporem dvou Einsteinových teorií relativity i objevů ze světa kvantové fyziky. Čas i hmota, tak jak jsme na ně byli zvyklí pohlížet, prostě přestaly existovat a my jsme byli nuceni opustit ploché vnímání reality. Museli jsme si přiznat, že realita je mnohem ohebnější a nestabilnější, než jsme si doposud dokázali vůbec představit. Dle zajímavého postřehu kulturoložky Kamily Němečkové[1] je právě film Vanilkové nebe v režii Camerona Crowea typickou ukázkou toho, jak se tyto revoluční změny ve vnímání reality odrazily v moderní umělecké tvorbě.
III. Vanilkové nebe je názornou ukázkou vlivu nevědomí na naše vnímání reality.
Vanilkové nebe začíná tajemným šeptajícím hlasem:
Otevři oči. Otevři oči. Otevři o…
FILTRUJ VODU BEZ PLASTŮ
s Binchio aktivním uhlím špičkové kvality, které absorbuje z vody chlór a další nečistoty. Udělej další krůček pro zdravější planetu.
Hlavní hrdina, milionář a vyhlášený svůdník David Aames (Tom Cruise), zmáčkne knoflík na budíku a hlas se zastaví.
David vyráží do práce ve svém luxusním černém Ferrari. Míjí jednu prázdnou ulici za druhou a postupně si uvědomuje, že je něco zcela špatně. „Je po deváté a já brázdím liduprázdné ulice Manhattanu…kde jsou všichni?!“ Vše vrcholí panickou scénou, kdy se David ocitá úplně osamocen v neonovém srdci New Yorku – náměstí Times Square (jak příhodný název, nemyslíte?). V hrůze začíná z plného hrdla řvát. Davidův křik doznívá a my znova slyšíme ten samý hlas:
Otevři oči. Otevři oči. Davide…
Byl to jen sen, naštěstí. A Davidův den se začíná nanovo.
A tak nějak to jde celý film. Vanilkové nebe je pavučinou, v níž se proplétá skutečnost, subjektivní realita hlavního hrdiny, sen, minulost i budoucnost. Rychle ztrácíme přehled a stejně jako David se musíme ptát sami sebe – co je vlastně skutečné?
Zajímavostí je, že tato slavná otevírací scéna filmu, kdy se Tom Cruise ocitá osamocen na Times Square, nebyla vytvořena digitálně. Produkčnímu týmu se podařilo získat unikátní souhlas na uzavření Times Square na jednu neděli.
Vanilkové nebe ale není jenom působivou přehlídkou víceúrovňového přístupu k vnímání reality. Je také názornou ukázkou jungiánské hlubinné psychologie. G. Jung, původně žák Sigmunda Freuda, ani náhodou nezůstal ve stínu svého slavného mentora. Právě naopak, navždy ovlivnil chod psychologie. Zejména tím, že jako první lidstvu dokořán otevřel dveře do nekonečných vrstev lidského nevědomí.
A právě vliv nevědomí na (subjektivní) realitu hlavního hrdiny vytváří ústřední konflikt celého filmu. Čím hlouběji se do filmu noříme, tím víc se množí scény a obrazy, které nám nedávají žádný smysl. Zdá se nám ale, že v tom nejsme sami. Ani samotný David, a dokonce ani jeho psychiatr netuší, co se vlastně doopravdy děje. Proč před svým doktorem David nechce sundat svou masku? Co se pod ní ukrývá? Tuto zásadní otázku naznačuje už samotný trailer k filmu.
Prolínání snu s realitou, iluze, noční můry a nevysvětlitelné situace. Má celý tento filmový zmatek nějaké vysvětlení? V nejkritičtější scéně filmu sdílíme s Davidem otázku:
Co se to se mnou sakra děje?
Přesvědčivé vysvětlení nabízí právě Jungova postava stínu. Dle Junga stín zosobňuje tu část našeho nevědomí, která kumuluje vše, co neuznáváme, co potlačujeme a co se nám přesto nepřímo vnucuje do života přes různé situace. Postava stínu si v nás žije svým životem a postupně se tlačí na povrch. Možná vás tato představa děsí stejně, jako děsí Davida představa tváře, která se ukrývá pod jeho maskou.
Aniž by si to uvědomoval, David se pokusil zcela odignorovat jednu živou část své osobnosti. Část, která zosobňuje jeho ubohé charakterové kvality, jež ve filmu sledujeme hlavně prostřednictvím jeho „přátelství s výhodami“ s Julie Gianni. Tyto potlačované vlastnosti, emoce a obrazy – Jungův stín – se ale nakonec vracejí v plné síle a v (pro Davida) nepochopitelné podobě. Tady už nebudu prozrazovat víc než to, že se jeho dokonalý živý sen hroutí a mění na noční můru.
Film vrcholí v momentu, kdy se David rozhodne poznat a přijmout všechny stránky své osobnosti. Nakonec potkává svůj stín a pochopí ho.
Uvažovali jste někdy nad tím, jak by vypadal váš stín, kdybyste se jednou potkali? Třeba ve snu, tak jak se to stalo Davidovi? A co byste se ho zeptali? Změnilo by to vaši realitu po probuzení?
Na závěr
Když pátráme po skrytých významech filmů jako Avatar, Matrix nebo Vanilkové nebe, jsme nuceni na chvíli sundat z nosu pohodlné zjednodušovací brýle, přes které obvykle sledujeme naši každodenní realitu.
Během sledování Vanilkového nebe se ze snu probouzíme do dalšího snu. A dřív nebo později jsme nuceni se ptát „Co je vlastně skutečné?“
Díváme se na Matrix a plně souzníme s Neem, když odvážně zapíjí červenou pilulku a volí svět, který je sice těžší, ale není iluzí. V duchu se – méně odvážně – ptáme sebe samých „Co když realita Matrixu není jenom filmovou realitou?“
Avatar nás zase vystřelí do pandorské reality. Díky tomu získáváme konečně dostatečný nadhled, který nám umožňuje uvědomit si, odkud jsme jako lidstvo přišli, kde se právě teď nacházíme a kam nás naše iluzorní vnímání sebe samých jako nezničitelných nakonec dovede. Ukazuje nám také, jaký způsob vnímání reality nás může nakonec zachránit.
Inspirujte se těmito filmy a tažte se, jak široké je vaše vnímání reality. Jak okolní tak i té vnitřní. Koneckonců jsou to dvě strany téže mince.
[1] Tento zajímavý širší kontext pro interpretaci filmu Vanilla Sky jsme si od Mgr. Kamily Němečkové vyslechli na České transpersonální konferenci 2016.
