Raději zešílet v divočině, A. Palán: Samotáři svým životem útočí na základy našich existencí. Ustojíme jejich mírumilovný útok?

Publikováno uživatelem

Odejít na samotu a čelit sobě samému tam, kde končí civilizace a začíná divočina. Rozhodnutí udělat tak radikální životní změnu vyžaduje velkou odvahu a sílu. To je jistě jeden z hlavních důvodů, proč knížka Raději zešílet v divočině od publicisty Aleše Palána prošla testem času a její hlas neutichá ani několik let po jejím vydání.

Samota nás zároveň fascinuje i děsí

Samota nás svým svérázným způsobem fascinuje a přitahuje. Čteme o ní knížky, točíme o ní filmy. Filmy Trosečník, Samotáři, nebo Byl to tichý muž či Beze stop představují jenom pár příkladů, které mě právě teď napadají. Tyto snímky a jim podobné nám vzkazují, že samota může jak léčit, tak i ubližovat. Rovněž poukazují na konfilkt protichůdných potřeb žít odděleně od civilizace a být součástí komunity. Proto v nás budí podvědomý respekt. Nebo z ní máme rovnou strach. Bojíme se, co nového by mohl čas strávený jenom se sebou samým do našeho života přinést. Jaké otázky, myšlenky či stíny by samota mohla vynést na povrch naší vědomé mysli?

A to ticho. Zvládneme ho vůbec vydržet? Jsme přece zvyklí žít ve světě, který nikdy nepřestává mluvit.

FILTRUJ VODU BEZ PLASTŮ

s Binchio aktivním uhlím špičkové kvality, které absorbuje z vody chlór a další nečistoty. Udělej další krůček pro zdravější planetu.

Zjistit více

A jak vlastně vyplnit samotný čas, který vznikne, když se najednou ocitneme sami a mimo hlavní proud dění? Čas, jež jsme si už zvykli vyplňovat do poslední volné vteřiny… Znáte to – třeba když stojíte ve výtahu nebo na eskalátorech. Nebudete „jen tak stát“ a nudit se. Tak vytáhnete rychle svůj chytrý telefon a…

„Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk. Ale co pak my – civilizovaný lid – před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme?“
– úryvek z knihy

Je lepší zešílet v divočině?

Albert Einstein kdysi slavně poznamenal, že zapeklitý problém nelze vyřešit na téže úrovni, kde vznikl. To jistě platí nejen pro vědu, ale i pro život jako takový. Máme-li pocit, že už dlouho přešlapujeme na jednom místě, je čas udělat změnu. Posunout se dál. Často je nejlepší udělat takový životní posun doslovně.

Změna prostředí na určitou dobu je skvělým katalyzátorem pro objevení nových kreativních řešení. Taková změna je ale pro většinu z nás velmi obtížná. Vykročit do neznáma a čelit sobě samému v novém prostředí a nových situacích – to vyžaduje velkou vnitřní sílu. Ale co teprve, když někdo udělá ještě radikálnější změnu a natrvalo odjede žít do drsné přírody na hranici divočiny? Všichni respondenti A. Palána takovou životní změnu uskutečnili. Odešli žít na samotu do drsné šumavské přírody.

To už vzbuzuje nejen obdiv, ale i zvídavost. Ptáme se „proč?“ A možná nás to trochu vyrušuje…Co mu(jí) tolik vadilo? A žije se mu (jí) teď lépe?

„Když přijedu do Prahy, vládne tam podivný chaos. Připadám si jako smítko prachu, jako nic. Pod oblohou, která mě nekonečně přesahuje naopak vnímám svoji hodnotu. Jsem něčeho podstatného účasten.“

Roman Szpuk, citát z knihy

Rozhovory jsou stejně různorodé jako motivy samotářů pro život mimo společnost. Mě nejvíce chytila zpověď spisovatele a meteorologa Romana Szpuka. Možná právě proto, že je Roman básníkem, jsou jeho úvahy krásně formulované. Jako bych místy slyšel mluvit Eckharda Tolleho v jeho Síle přítomného okamžiku. Navíc oba mají mnoho společného, zejména pak schopnost absolutního vtažení do přítomného okamžiku.

„Nemám v sobě ani špetku společenské ctižádosti. Prožitek přítomného okamžiku v přírodě je pro mě nadevšecko. Být pozorovatelem slov, grimas, dějů, souběhu dějů. Po obloze letí pták, zpoza rohu vyjede auto. Střetnou se stíny, změní se barvy. Vidět to. A nepřemýšlet nad jiným.“

Roman Szpuk, citát z knihy

Pro ty, kteří si život v přítomném okamžiku tak trochu idealizují jako „svatý grál“ osobního rozvoje, bude zpověď Romana Szpuka nejspíš tvrdým přistáním na zem. Roman totiž sdílí, že tato schopnost má svou temnou stránku. Dokonce v jeho případě se pojí s psychiatrickou diagnózou – odosobněním (jak příznačný to název…).

Romanův příběh nutí k zamyšlení, jaká je (anebo může být) cena za schopnost žít zcela naplno tady a teď. V jeho případě to byl nezájem až apatie k praktickým záležitostem fungování rodinného a pracovního života. Léta prožíval naprostou odtažitost od pracovních úkolů. „Dělat něco monotónně, mechanicky, a hlavně mít myšlenky u sebe,“ vzpomíná Roman na své dlouhodobé preference ohledně „ideální práce“. No, to nezní zrovna lákavě pro zaměstnavatele.

A naopak, prožitky úplného pohlcení svou imaginací či detaily jako hra barev, útržky mluvy, projevy počasí. To zní úžasně, ale co když se dostaví ve zcela nevhodných okamžicích jako jízda autem?

Prožitek přítomného okamžiku v přírodě je pro mě nadevšecko. Střetnou se stíny, změní se barvy. Vidět to. A nepřemýšlet nad jiným. Roman Szpuk, citát z knihy

Bytosti, které nenaruší nic zvenku

Jednou z nejsilnějších vlastností knihy je její autenticita. Aleš Palán udělal rozhovory jenom s lidmi, kteří mají s žitou samotou dlouhodobou zkušenost – deset let a více. Nikdo z Palánových respondentů nehrál během svého vyprávění nějakou pózu. „Na to v divočině není čas. A taky ani není před kým si na něco hrát,“ říká autor v jednom z rozhovorů o knize.

Kolikrát jste byli v práci nebo ve společnosti svědky toho, jak se někdo z vašich známých pokoušel udělat na ostatní dojem tím, že si na něco hrál? Mně se to třeba stávalo až příliš často během studií na výšce. Tolikrát jsem seděl se spolužáky na kafi mezi semináři a vedl povrchní konverzace, které mě nijak zvlášť nebavily. Cílem bylo spíše (za)působit než něco opravdu sdílet. Čím lepší a kratší historku máte, tím lépe. A pokud vás zrovna nic nenapadá, pak se díváte raději do smartphonu a alespoň se snažíte cool vypadat.

Hlavní aktéři knihy Raději zešílet jsou takovým pravým opakem. I proto jsou jejich příběhy tak osvěžující. Zoceleni léty prožitými o samotě v přírodě, spoléhajíce se často jenom sami na sebe jsou šumavští samotáři opravdoví a silní ve svých postojích. A ano – hádáte správně – ani trochu neřeší, co si o nich myslí druzí.

„Samotáři svým životem útočí na samotné základy našich existencí. Ustojíme jejich mírumilovný útok? Obhájíme si, kde je podstata a co je mámení?“
– úryvek z knihy

Tip: sáhněte raději po audioknize

Audioverzi knihy jistě mnozí čtenáři (či posluchači) označí jako jeden z případů, kdy se knížku vyplatí raději poslouchat než číst. Na tvorbě audioknihy se podílelo 8 herců. Díky jejich výkonům získalo dílo Aleše Palána zcela určitě další rozměr navíc.

Jedinou nevýhodou oproti klasické papírové verzi je absence fotografií samotářů, které mnozí čtenáři hodnotili velice kladně. Mně se alespoň povedlo fotky z knihy najít na webu, takže jsem měl nakonec „full experience“.

Hlavním argumentem ve prospěch audia je v tomto případě fakt, že 90 % obsahu představují rozhovory autora se samotáři. Proto se knížka tak dobře poslouchá.  Místy vás dialogy natolik vtáhnou do děje, že máte skutečně pocit, jako byste byli přímo u toho.

Třeba při poslechu veselého rozhovoru s dvojčaty Klišíkovými jsem se musel několikrát nahlas smát. Měl jsem pocit, že jsem tam s nimi. Že společně sedíme u velkého dřevěného stolu někde na chalupě, otevřenými dveřmi dovnitř proudí svěží vzduch a my si užíváme rozhovor v pokoji zalitém ranním sluncem. Tu a tam jeden z bratrů odběhne vedle, ale pořád jedním uchem rozhovoru naslouchá. A pokud jej něco zaujme, se vzrušením přiběhne a převezme vyprávění historky. Fakt povedené.

Co mi v knížce chybělo aneb existuje archetyp samotáře?

V knize jsem se nedočkal detailnějšího zachycení společných motivů respondentů, pokud jde o jejich volbu odejít z města na samotu do přírody. Rovněž se nedočkáte hlubší úvahy na téma, co mají jednotliví samotáři společného. Aleš Palán se k tomu velice stručně vyjádřil hned na začátku knihy, kde konstatuje, že jednotlivé osudy jsou příliš odlišné na to, abychom mohli uvažovat o jednotících vlastnostech či motivech samotářů.

V tom lze jistě dát autorovi za pravdu. Vždyť na jedné straně stojí bývalá úspěšná podnikatelka – majitelka zdravého obchodu a restaurace, kdežto na opačné straně spektra zase bývalí alkoholici a bohémové.

„Tím rysem společným pro všechny je důraz na duchovní rovinu jejich životů. Všichni bez výjimky jsou věřící. Nejčastěji v individuálním pojetí New Age. Setkáme se i s katolíkem, prokřesťanským pohanem či mužem, kterého fascinuje židovství.“
– úryvek z knihy

Já si ale myslím, že autor přece jenom mohl toto zajímavé téma rozvinout více. Každopádně jsem se později dostal k zajímavému interview, kde se Aleš Palán docela rozmluvil v odpovědi na otázku, co jednotlivé respondenty spojuje. Autor vnímá všechny samotáře jako výrazné osobnosti s přirozeným charismatem. Všichni dle něho žijí takovou reálnou utopii se všemi jejími světlými i temnými stránkami. Z autora je cítit přirozený obdiv k jejich odhodlání vzdát se pohodlí zažitých míst, názorů a hodnot s cílem najít a žít svou vlastní pravdu. Jestli správnou nebo nikoli, to A. Palán nijak nehodnotí.

Závěr

Kniha Raději zešílet v divočině přináší jistě více otázek než odpovědí. A to ji dělá tak atraktivní. Je totiž na čtenářích, aby hledali své vlastní odpovědi a začali klást další otázky. Aleš Palán přináší jedinečná a inspirativní svědectví od lidí, kteří vzali svůj osud do vlastních rukou a objevili prostor (fyzický i duchovní), kde se cítí nejvíce svobodně a živě.

Jaké byly vaše otázky pro pročtení knihy? Sdílejte přímo pod článkem nebo na našem facebookovém postu.

Kudy dál:

/
Přečteno 358 x

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *