Jiří Charvát: Testuju v praxi, jestli není existence lunapark, kde si můžu prožít, co chci. Protože… co kdyby?

Publikováno uživatelem

Představte si, že stojíte uprostřed pódia velkého konferenčního sálu. Oslepující reflektory míří přímo na vás. Kamery jedou. Všechny oči se upírají jenom na vás. Jste řečníkem na jedné z nejdůležitějších konferencí v oboru personalistiky v regionu střední a východní Evropy. Chystáte se začít mluvit. Cítíte, že celý sál zvědavě čeká, co důležitého a inovativního za malou chvíli sdělíte. Nadechnete se. A řeknete: „Vaše práce je vymyšlená. Práce drtivé většiny lidí je vymyšlená. A jejím jediným účelem je… vás zabavit, než umřete.“ Zní to trochu bláznivě? Nu, takové mind-up výstupy se stávají docela běžným pracovním chlebíčkem pro spisovatele, komika a moderátora Jiřího Charváta. Ostatně, přesvědčte se sami. Záznamy z jeho chytrých stand-upů zhlédly na YouTube tisíce diváků. A pak je tu jeho blog iwrite.cz. Krátké a úderné texty čtenáře často překvapí a tím mu umožní náhle si uvědomit svoji životní situaci. Říkat lidem, co (ne)chtějí slyšet – třeba i to, že jejich práce je s velkou pravděpodobností vymyšlená – je teď pro Jiřího Charváta zkrátka prací na plný úvazek. A jeho publikum roste. Ať jsou to diváci, nebo čtenáři, všichni se skvěle baví. A skrz Jirkovy příběhy, humor a verše se jim chtě nechtě do myslí vkrádá záludná otázka:

Kdo nebo… co jsem?

Během společného rozhovoru jsme se dotkli množství různorodých a fascinujících témat. Mimo jiné se dozvíte, proč Jirka utekl z kanceláře a pověsil na hřebík slibnou kariéru marketéra. Zjistíte také, jak mu zkušenosti změněných stavů vědomí změnily život a co považuje Jirka za klíčové pro dosahování vysoké kvality své kreativní práce. Užijte si interview s nevšedním kreativcem, který sám říká, že se zbláznil z halucinogenní žáby a zahodil život, který přestal dávat smysl.

I. Eskejp z kanceláře

Text na zadním přebalu tvé novely Eskejp začíná slovy: „Když se Michal Majer jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se proměnil v kancelářskou krysu.“ To je odkaz na slavnou Proměnu od Franze Kafky. Příběh, jehož hrdina se jedno ráno probudí a zjistí, že je brouk, je docela absurdní, trochu děsivý, smutný, ale i komický. Čím sis procházel ty, když jsi stvořil hlavního hrdinu Eskejpu Michala Majera?

Pracoval jsem druhým rokem v kanceláři jako copywriter a tehdy jsem byl ještě spokojený. Kluk, co dostudoval žurnalistiku a přišel do Prahy živit se tím jediným, co umí – slovem. Kancl mi poskytl do jisté míry kreativní zaplnění času, identitu, přátele, pocit, že někam patřím, uznání a peníze.

Michal Majer nevznikl ze vzdoru. Eskejp vznikl původně na objednávku jako blog, jehož účelem bylo přivádět pravidelně lidi na stránku propagující energetický drink. Až postupně se vymkl a pokračoval si svým životem.

Novela #Eskejp: Na útěku z kanceláře.

Tehdy jsem ještě netušil, že si píšu budoucnost.

Je něco, za co jsi vděčný, pokud jde o tvůj kancelářský život?

Za spoustu věcí. Za zkušenost, za trénink v práci s jazykem a nejvíc za lidi. Z toho, co píšu a říkám, to může vypadat, že brojím proti kancelářskému životu a priori. Ale měřítkem toho, jestli někdo marní nebo nemarní život, je jenom jeho subjektivní pocit. Mě hrát si v kanceláři bavilo skoro 5 let. A někoho to může bavit celý život. Celé je to hra, jak tu zaplnit čas. Běháte po mítincích, pinkáte si e-maily a tváříte se, že je to důležité. Někdo si hraje v kanclu, někdo je psychiatr, někdo učí lidi surfovat. Jde jen o to, jak to tu chcete strávit vy. Je to váš život a váš čas. Nic víc nemáte. Já jsem dlouho cítil, že chci ten svůj trávit psaním humoru, příběhů a vystupováním.

A když jsem na podzim vykouřil halucinogenní žábu, naplno mi došlo, že lidský život je mžik a není na co čekat. Tak teď rozesmávám lidi, vedu je k zamyšlení a snažím se jim ulehčit tím, že nahlas mluvím o tom, že tak jak jsou – tzn. nejistí, divní, zvrhlí a prázdní – tak jsou v pořádku a že když jejich život není tak vyvoněný a nablýskaný jako v médiích a reklamách,  není to jejich chyba, ale prostě život. Myslím, že kdybych neměl tohle pnutí, že můžu být někde jinde šťastnější, realizovanější a užitečnější, doteď bych seděl v kanceláři a nijak zvlášť by mi to nevadilo.

 

 

Je něco, na co jsi hrdý, pokud jde o tvůj kancelářský život?

Tohle byl jeden z důvodů k odchodu. Že jsem měl pocit, že všechny věci, které jsem udělal a stály za řeč, byly mimopracovní. Na konci mi přišlo, že mi zaměstnání už jen bere čas a energii – omezené zdroje, které mám na to stihnout tu něco, z čeho budu mít radost. Kolik mi zbývá peněz, vím. Ale kolik mi zbývá času, to nevím. Tak jsem si řekl, že je na čase přestat ho prodávat a začít ho používat.

 

II. Hra života

Několikrát jsi prošel ceremonií královny pralesa, rostliny Ayahuasky. A naposled jsi vykouřil halucinogenní žábu Bufo Alvarius, která má extrémně silné psychedelické účinky. Je zřejmé, že něco pořád hledáš… Co tě žene k této neobyčejné cestě?

Zajímá mě, kdo jsem, kde jsem, co se to děje a jaké jsou moje hranice. Sokrates řekl: „Život nepodrobený zkoumání nemá cenu žít.“ Tak zkoumám.

Pátrám, jak žít. Vymyslet si svůj život. Ne jenom hupsnout do toho, který tu pro mě připravili. Snažím se dívat na věci z perspektivy smrtelné postele. Z té je zřejmé, že tu není co získat ani co ztratit. Jde jen o příběh, který si prožijete.

Nevím, jestli je tohle doopravdy. Nevím, jestli jsem v indiferentním kosmu, kterému jsem úplně ukradený. Nebo jestli je to simulace, kterou jsem schopný ovládat tím, na co myslím. Nevím, jestli existuju já ve světě, nebo svět ve mně. Nevím, kde je hranice mezi vnitřním a vnějším. Jestli je vesmír hmota, nebo myšlenka.

Po žábě mi přišlo, že existence je jenom lunapark, kde si můžu prožít, co chci. Tak to testuju v praxi. Zkouším si s tím hrát. Něco chci a sleduju, jestli se to opravdu stane. Co když nemusím chodit do práce? Co když můžu psát a vystupovat a být z toho živý? Co když díky tomu potkám daleko víc zajímavých lidí? Co když se já sám stanu po cestě zajímavým? Když to neudělám, nikdy se nedozvím, jak by to dopadlo.

Nechci obětovat příběh za pohodlí. To bych si neodpustil.

 

Často se ve své písemné tvorbě nebo při vystupování vracíš ke zpochybňování reality takové, jak ji běžně vnímáme. Říkáš, že realita je jen subjektivní projekce vytvářená naší myslí. Jak často nad těmito věcmi uvažuješ?

Asi víc, než je zdrávo. Když se odmlčím a moje děvče se zeptá: „Na co myslíš?“, většinou myslím na to, že existence je úlet. Narodíš se do ní a přijde ti to normální, ale čím jsem tu déle, tím víc mi dochází, jak neuvěřitelné to celé je.

Život je neskutečný bdělý sen, který si každý vytváří ve své hlavě. Jsme jen postavy ze sna, které do sebe vrážejí. Nikdo tě nikdy nepozná a ty nepoznáš nikoho. Protože i když se bavíš s ostatními, bavíš se vlastně se sebou, s nějakou svou částí. Tvůj táta se na tebe dívá a vidí někoho jiného než tvoje máma. Lidi mají pocit, že to, co vidí, je více či méně věrný odraz skutečnosti. Neuvědomují si, že si svou skutečnost vytvářejí sami. Rád to opakuju, protože je to provokativní a je v tom ohromná síla. Tohle uvědomění je první krok k tomu začít si realitu vytvářet po svém.

Má tvá poslední zkušenost (žába) pořád vliv na tvůj každodenní život?

Ayahuasca změnila moje přemýšlení. Žába změnila moje konání. Dopad žáby je hlubší, protože si vás ještě dny a týdny po zážitku zpracovává. Mě budila ještě 14 dnů pravidelně vždycky ve 4 hodiny v noci, znovu mě vytahovala z těla a dávala mi pocítit, že si sebe i svět kolem sebe vymýšlím. Byly to zvláštní intenzivní stavy, při kterých když jste se začali bát, strhlo se to do velmi prudkého nepříjemna, a když jste tomu začali důvěřovat, tak naopak do hlubokého klidu a smíření. Kamarádka, která se mnou absolvovala ceremonii v týž den, mi během jedné noci volala s pláčem, že už je to tady zas. Byli jsme z toho oba vyjukaní, volali jsme organizátorům a ti nás uklidnili, že to tak má být. Že je to integrační proces. Umírání ega. A čím víc se tomu budeme bránit, tím to bude náročnější a potrvá to déle. Tím, že to není jednorázový zážitek, ale že se vrací, to není jeden a-ha! moment, který vám otevře oči, ale za pár dnů se začne vytrácet, až nad ním nakonec mávnete rukou. Tím, že se vám opakovaně připomíná, máte možnost si ho uvědomit hlouběji a jste nuceni ho konfrontovat s tím, co se děje mezitím: se svým každodenním fungováním.

Mě Bufo profackoval. Ukázal mi můj život v perspektivě, která se během denní rutiny obtížně nabývá, resp. se ji záměrně snažíme zapudit. Na někoho padne kolem padesátky tíživé uvědomění. Že nedělal, co chtěl, ale hnal se za tím, co mu systém nakukal, že má chtít. Že se snažil zavděčit všem, akorát na sebe zapomněl. Že rozprodal to jediné, co tu měl: čas. Nejlepší léta má za sebou a umírá. Má to i název: krize středního věku. Bufo vám zprostředkuje krizi středního věku v jakémkoli věku a můžete s tím něco dělat, dokud máte ještě čas. Resp. vám dojde, že nevíte, jestli ještě nějaký máte. A je fajn začít se podle toho chovat. Že není žádné „až“. Tohle už je ono.

Těch dopadů je mnoho. Například mi dodal odvahu. Protože ve světle smrti – případně nekonečného zacyklení v existenci, ze kterého není úniku – se ze života stává jen zvláštní kratochvíle, kterou nemá cenu brát moc vážně.

umřeš

tak nač ten strach?

nač to drama?

stejně to říděj seshora

když víš, že zaklepeš bačkorama

tak přestaneš bejt bačkora

Jsem víc paf. Dívám se na to kino, co máme nonstop před očima, a jsem fascinovaný. Co to je? Kde to jsem? Jak je TOHLE možný? Proč je něco a ne nic? S kým / čím to mluvím? A když mluvím, co to mluví? Vím, co bude moje další věta?

Nevěřím na osobnost. Myslím, že si ji vymýšlíme, abychom něco byli. Vidím sebe i druhé jako průduchy vědomí. Trychtýře na zkušenost. Došlo mi, že to, co jsem si celou dobu myslel, že jsem JÁ, je jenom moje čistě soukromá představa o mně, kterou si piplám, kterou se bičuju a kterou nikdo nezná. Teď bych řekl, že daleko přiléhavější definice JÁ je, že: JÁ je všechno, co se mi děje. Hranice se rozmazaly.

Moc hezky to vyjádřil Jim Carrey, který podle všeho prochází něčím podobným: „Byl jsem týpek, který poznává svět. A teď jsem svět, který poznává týpka.“

Takže tak nějak se teď mám.

 

Jistě se tě přátelé ptají, jestli bys jim psychedelickou zkušenost doporučil. Co jim na to říkáš?

Doporučuju ji těm, kteří nemají rádi sebe a svět (což je jedno a totéž). Hluboký psychedelický stav ti řekne: „Hej, nemusíš se nesnášet. Protože ty nejseš ty. Jsi všechno.“ Respektive: „Tohle všechno tvoříš ty. Co si to takhle pro změnu udělat hezký?“

Pokud jste spokojení, nevidím k psychedelickému rituálu úplně důvod. Protože proč si zpochybňovat něco, co je hezký? Leda až budete umírat, tak na uklidněnou, že je tu možná něco víc, aby se vám snáz odcházelo.

Ptal bych se sám sebe: „Když se rozpadne všechno, čemu věřím, bude mi to ku škodě, nebo ku prospěchu?“

 

Okamžik osvícení. Samadhi. Satori. Vhled. Mnoho lidí je hledá. A myslí si, že až takovou zkušenost prožijí, pak se vše tak nějak samo zlepší… Najednou budou oproštěni od „světských“ starostí, problémů. Ty sám se hodně zabýváš hledáním hlubšího uvědomění v životě a podobné intenzivní okamžiky prozření jsi prožil. Co můžeš těmto hledačům z vlastní zkušenosti říct?

Líbí se mi, co píše o probuzení Jed McKenna; chlápek, který o sobě prohlašuje, že je probuzený. Že je to jako vyjít ze zábavního parku na štěrkové parkoviště. Zjistíš, že tady nic není a nikdy nebylo. Jenom štěrk. Kam až oko dohlédne. Chvíli tam stojíš. Není tam co dělat. Za tebou hluk z lunaparku. Lidi se smějí, křičí, brečí, prostě se dobře baví. Tak se zase otočíš a jdeš zpátky. Ale už víš, že je to jenom jako.

Za mě není probuzení setrvalý stav extáze ani vyřešení všech problémů. Je to probuzení do existence tak, že si uvědomím její účel. Zabavit se. A ať si o ní myslíme cokoli, tohle dělá skvěle.

Ale co já o tom vím? Nejsem probuzený. Spíš náměsíčný.

 

Velmi mě zaujalo, když jsi říkal, že život je hra. Nevysvětlil jsi to ale… Co tím máš na mysli? Třeba Don Miguel Ruiz zase říká, že život je jen velké snění, iluze. Máš na mysli tohle, nebo něco jiného? Hra zní ale lépe než iluze 🙂

Život je hra na mnoha úrovních. Na biologické, kulturní, společenské, na kosmické a nejspíš na mnoha dalších.

Na biologické: Máš v hlavě mozek. Zvířátko, které vyhledává odměny a vyhýbá se bolestem. Vyloučí ti veselé chemikálie, když získáš uznání, jídlo nebo o někoho třeš genitálie. Trestá tě, když se ti nedaří to získávat. A ještě je za tím vším pozorovatel, který se dívá. Je to opravdu jako hrát za postavičku v počítačové hře. Akorát odměny nejsou diamanty na displeji, ale libé pocity v neuronech. Které nejsou o nic skutečnější. Je to jen kraťounký vzruch elektřiny a chemie.

Na kulturní: Lidská kultura je obrovská hra, která nás má chránit před chaosem. Jako jiné hry je založená na více či méně umělém systému cílů a pravidel, která nám umožňují zapojit se do nějakého procesu a jednat s minimem pochybností a rozptylování. Říká nám, jak se máme narodit, vyrůst, vdát nebo oženit, mít děti a zemřít. Říká nám, co máme chtít a jak máme trávit čas. Celé jsme si to vymysleli, abychom tady jenom existenciálně nebloumali a nekopali se do zadku.

Na společenské: Hrajeme jeden na druhého, že máme osobnost, že víme, co děláme, že to máme pod kontrolou, že stojíme za to. Máme tituly, vizitky, diplomy, auta a značkové oblečení. Pěstujeme si svého avatara. Zoufale se snažíme něco být, protože hluboko uvnitř víme, že nejsme.

Na kosmické: Život. Rodí se, umírá, množí, požírá. Neustále mění formy. Není to k ničemu, jen pro sebe samo. Pro zábavu. Přesně jako hra.

Jiří Charvát

Snažím se narušovat tu hru na normalitu, kterou tu na sebe hrajeme.

 

III. Štěstí je soustředění

Říkáš lidem z korporátu docela odvážné věci… Třeba že jejich práce nemá smysl. Nebo že nakupování jejich produktů nikomu nepřinese štěstí. A oni se vůbec neuráží. Naopak, skvěle se baví. A co je ještě zajímavější – jejich šéfové tě zvou, abys přišel znova. Dokonce se chtějí nechat překvapit, co řekneš příště. Proč dle tvého názoru organizátoři nepovažují tvá vystoupení za něco, co by je mohlo potenciálně ohrozit?

Existuje teorie, že smích je reakce na hrozbu, která se ukázala být neškodnou. Šel jsi v pravěku, v křoví se něco šustlo, bál ses, že je to šavlozubý tygr, dostal ses do napětí, pak jsi zjistil, že je to jenom šavlozubá slepice a úlevou z tebe vyšel zvláštní zvuk, kterým jsi dal zbytku tlupy najevo: „Je to v pohodě. Dneska neumřeme.“ To je smích. A jeho funkce přetrvala, jen už nemusí jít jen o fyzické ohrožení, ale o jakékoli narušení norem: kulturních, společenských, jazykových. Proto se smějeme slovním hříčkám. Protože je napadán jazyk, ale víme, že to přežije.

S mými výstupy je to podobné. Když říkám lidem, že je jejich práce zbytečná a zahazují život, zpřítomňuju jejich hluboké úzkosti a strachy, ale tím že kolem toho dělám další vtípky, je to celé zarámováno v humoru a že to nevnímají nezbytně jako palčivou a aktuální hrozbu teď a tady, smějí se. Kdybych jim to říkal na smrtelné posteli, hádám, že by spíš plakali. Ale oboje je vyrovnávání se s bolestí.

Taky funguje, že veřejně pojmenovávám něco, co si lidé nosí tiše v sobě. On to řekl! Najednou to není osobní prokletí hluboko v slzavém údolí tvojí duše. Je to teď a tady, rozvlnilo to vzduch. Všichni to slyšeli. Kolegové, šéfové. Smějou se. Oni to tak mají taky? Nejsem v tom sám?!

Proto je tak ozdravné mluvit o tom, o čem se nemluví. O tom, že jsi duch uvězněný v umírajícím biologickém stroji řítící se vzduchoprázdnem na kusu šutru. Že jsi závislý na internetové pornografii. Že jediné, co po dvou letech manželství v posteli stojí, je řeč. Protože sedíš v publiku a lidi se smějí, tleskají a přitakávají. Najednou se nemáš za co stydět. Smývá to hanbu. Jsi prostě jenom člověk.

Snažím se narušovat tu hru na normalitu, kterou tu na sebe hrajeme.

Proč mě zvou znovu? Protože je to příjemné. Je to zábava a katarze v jednom. A jestli je to může ohrozit? Určitě to může zasít pár semínek. Může rupnout něco, co už se v někom dlouho hromadilo. Ale systém jako takový to neohrozí. Inkorporoval mě. Zasměje se mi a zaplatí mi. Je to jako nosit tričko s nápisem I’M A REBEL, které jste koupili v H&Mku. G. B. Shaw napsal: „Když jim chceš říct pravdu, rozesměj je. Nebo tě zabijou.“ Tak tohle dělám. Kdybych přišel a říkal totéž bez humoru, odvlečou mě z pódia.

Jiří Charvát

Veřejně pojmenovávám něco, co si lidé nosí tiše v sobě. Ale systém jako takový to neohrozí. Inkorporoval mě. Zasměje se mi a zaplatí mi. Je to jako nosit tričko s nápisem I’M A REBEL, které jste koupili v H&Mku.

Motto tvého webu iwrite.cz zní: „Všechno jsou jen příběhy. A kterému uvěříš, ten si prožiješ.“ Jaký příběh si toužíš prožít ty?

Chci žít v přátelském vesmíru. Vrstvit za sebe písmenka tak, aby to těšilo, rozesmívalo a ulevovalo. A chci z toho mít radost.

 

Představ si, že máš možnost napsat libovolný odkaz na billboard, který uvidí milióny lidí. Co bys napsal?

Byl by prázdný. Bílá tabule. S fixy a hadříkem.

 

Dáváš ve svém (nejen) kreativním životě do souvislosti štěstí a stav flow? Hledáš flow? Kdy a kde flow nacházíš?

Dávám. Snažím se trávit většinu svého času tady ve flow. Byl to i jeden z důležitých důvodů mého odchodu z kanceláře. V kanclu vám pořád někdo volá, klepe na vás, každý nesmysl vydá na 20 e-mailů, každou sudou hodinu je zbytečný mítink. Klasická kancelář a vůbec dnešní doba neustálého vyrušování nejenže znemožňuje hlubokou práci, ale celkově ztěžuje introspekci všeho druhu. A ta je nezbytná. Nejen pro psaní, ale i pro duševní zdraví. Od té doby, co jsem doma a píšu, mám většinu dne režim Letadlo.

Winifred Galagher ve své skvělé knížce Rapt píše: „Není možné být celý život šťastný, ale je možné být většinu života soustředěný. A to je druhá nejlepší věc.“

Nejběžnější zdroj flow je čtení. Nitka písmenek si chytne tvoje vědomí a vede si ho, takže jeho zbytek může utichnout.  Přesně jako teď. Pak třeba sex. Tam zase proto, že jste plně soustředěni jenom na to jedno.

 

Dosahuješ flow při psaní?

Snažím se, ale dosahuju ho obtížně. Zaprvé proto, že kladu rovnítko mezi svoji hodnotu a svoji práci, takže psaní je pro mě hrozbou a vyvolává ve mně úzkost. To si dlouhodobě řeším a snažím se toho zbavit. Za druhé proto, že píšu humor. Když má být každá třetí věta vtip, je to plynulé asi jako projížďka po cestě, kde je na každém třetím metru retardér.

 

Z tvé tvorby je jasné, že tě síla slov fascinuje. V postu Tečky píšeš, že se spisovatel při čtení vlastně dostává do hlavy toho, kdo čte: „A můžu si s tebou dělat, co budu chtít. Není to kouzelné?“ Jaký autor, dílo se dostali nejvíce do tvé hlavy?

Přemýšlíme v jazyce a žijeme v příbězích. Tahle metaskutečnost je skutečnější než skutečnost, protože podle ní myslíme a jednáme.

Nejhlouběji se mi zaryl už zmiňovaný Jed McKenna a jeho Enlightenment Trilogy. To on mi spolu s psychedeliky rozmluvil, že existuju. Píše o probuzení bez ezo kudrlinek, natvrdo, vtipně a kousavě. Jestli chcete taky neexistovat a jestli ještě nechcete zpátky do své hlavy (kdo by taky chtěl?), můžete odsud rovnou hupsnout na jednu z jeho klíčových pasáží: Žádné já je pravé já.

Děkujeme Jirkovi Charvátovi za rozhovor. 

/
Přečteno 943 x

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *