Zrozeni k běhu, Christopher McDougall: poselství nejlepších a nejšťastnějších běžců světa je tu i pro tebe

Publikováno uživatelem

Dílo Chrise McDougalla Zrozeni k běhu vnímám – neumím najít lepší vyjádření – jako epos dnešní doby. Má všechno, co měly epické příběhy starých časů, o nichž se učíme na školách: úžasný příběh, nezapomenutelného hlavního hrdinu, bizarní postavy, neuvěřitelná dobrodružství i namáhavou cestu za poznáním. Na rozdíl od starověkých eposů má ale i něco navíc:

Tento příběh je skutečný.

Národ nejlepších a nejšťastnějších běžců světa není pouhou líbivou legendou. Tarahumarové existují. Tak, jako po staletí v minulosti, i dnes pořád obývají nebezpečný labyrint mexických Měděných kaňonů. A pořád se snaží ochránit část své kultury v původní podobě, i navzdory rostoucím vlivům okolního světa. Fikcí není ani velkolepý závod, v němž si změřili síly dobrodruzi a výjimeční ultraběžci Ameriky s nejlepšími atlety z kmene Tarahumarů.

O autorovi: Christopher McDougall

Dříve než tento americký spisovatel vydal mezinárodní bestseller Born to Run, působil jako dálkový zpravodaj válečných konfliktů z Rwandy i Angoly. Rovněž psal pro americké magazíny Esquire, The New York Times Magazine, Men’s Health a další. Celosvětový obdiv mu ale přinesla právě knížka Born to Run: A Hidden Tribe, Superathletes, and the Greatest Race the World Has Never Seen (u nás jako Zrozeni k běhu. Zapomenutý národ a tajemství nejlepších a nejšťastnějších běžců světa) z roku 2009. Od úspěchu knihy se Chris pravidelně účastní množství přednášek a pořadů, kde vystupuje jako velký obhájce vytrvalostního běhu. Na základě vlastní zkušenosti považuje běh na velké vzdálenosti za přirozený nástroj, který z nás dělá ne jenom lepší sportovce, ale i lepší lidi. Minulý rok Chris vydal další knihu Natural Born Heroes: How a Daring Band of Misfits Mastered the Lost Secrets of Strength and Endurance (u nás jako Takoví normální hrdinové. Jak banda svérázných dobrodruhů objevila zapomenutá tajemství síly a vytrvalosti). Tentokrát popisuje své cesty na Krétu, kde pátrá po ztraceném umění hrdinství u krétských partyzánů z 2. světové války.

christopher mcdougall

Christopher MDougall

Foto credit: Luis Escobar

Styl psaní v knize Zrozeni k běhu

„Byl bych překvapen, pokud by se našla lepší kniha o sportu, duši a vědě vytrvalostního běhu než Zrozeni k běhu od Christophera McDougalla.“
David Fleming, ESPN.com

Chris McDougall mě překvapil svým osobitým stylem vyprávění a psaní. Jakožto novinář si zjevně libuje v častých popisech, a to zejména pokud jde o lidi. Kniha Zrozeni k běhu je protkaná popisy všeho druhu – od barvitých a vtipných charakteristik hlavních (ale i méně hlavních) postav, přes popisy míst nebo tradičních jídel Tarahumarů až po popisy investigativních postupů autora a sportovních vědců při zkoumání přirozených vloh člověka pro vytrvalostní běh.

Mně se líbily hlavně zábavné popisy postav. Jelikož je kniha vlastně autobiografická, i jednotliví aktéři příběhu jsou skuteční lidé se svou originální „historií“, talenty, ale i nedokonalostmi. Chrisovy charakteristiky postav mají většinou formu krátkého obeznámení s danou postavou na jednom místě (např. v jednom úseku či kapitole). Tento postup hodně využívá i ve své nové knize Takoví normální hrdinové.

Při jednotlivých popisech se ale určitě nudit nebudete. Právě v nich se totiž projevuje Chrisova vynalézavost – dokáže prakticky kohokoliv popsat trefně a vtipně. Detaily na jednom místě vám navíc umožní si danou postavu okamžitě lépe představit. Mě třeba nejvíc bavily popisy účastníků finálního závodu s Tarahumary – excentrického Bosého Teda (Barefoot Ted), jehož ústa se jen málokdy zastavovala, nebo Billyho a Jenn, surfaře-beatníky, kteří zvládali divoké večírky stejně dobře jako ultramaratonské běhy spojené s recitací poezie.

Caballo Blanco bílý kůň

Hlavní hrdina příběhu – tajemný a svérázný Caballo Blanco neboli Bílý kůň.

Foto credit: Luis Escobar

Jinak po chvíli hledání na Googlu můžete objevit hezké fotky jedné z postav knihy, sportovního fotografa Luise Esobara, který zvěčnil celou partičku hlavních postav příběhu Zrozeni k běhu před závodem s nejlepšími tarahumarskými běžci v Měděných kaňonech.

Jsme zrozeni k běhu?

Na pozadí děje zároveň sledujeme osobní cestu autora za nalezením uspokojivé odpovědi na otázku, proč je pro něho (a pro 90 % jiných běžců) běhání spojeno s pravidelnou bolestí a zraněními. Je pro člověka pravidelný běh skutečně tak škodlivý a nepřirozený pohyb, jak nám tak často říkají lékaři a fyzioterapeuti? Potřebujeme se při běhu chránit co nejmodernějšími běžeckými botami, které tlumí naše tvrdé dopady na zem? Chris McDougall neúnavně hledá a propojuje odpovědi ze všech možných míst a zdrojů. A nakonec dojde k překvapivému zjištění… Výsledky výzkumů předních antropologů a dalších vědců totiž vrhají na evoluci člověka zcela nové světlo. Co když jsme jako lidský druh byli skutečně v průběhu evoluce stvořeni k (vytrvalostnímu) běhu? Co když jsme prostě jenom zapomněli, jak běhat? Naštěstí existuje národ, který tajemství přirozeného běhu dokázal uchovat…

Odkaz Tarahumarů pro západní kulturu: nový pohled na běh, ale i životní styl

Velkým dědictvím knihy je nepochybně skutečnost, že inspiruje miliony lidí k novému pohledu na běhání, ale mezi řádky určitě i na život obecně.

Chris McDougall ve svých početných přednáškách věnovaných přirozenému běhu charakterizuje kmen mexických Trahumarů vždy dvěma přívlastky: Dle Chrise jsou Tarahumarové ne jenom nejlepšími běžci světa. Jsou také těmi nejšťastnějšími běžci světa.
Chris McDougall totiž zdůrazňuje, že kromě „superschopnosti“ uběhnout stovky kilometrů za jediný den bez potřeby nějak zásadně doplňovat kalorie je tady ještě něco navíc, co stojí u těchto přirozených atletů za zmínku.

tarahumarové

Tarahumarové v zápale během své tradiční hry, kdy běží po předem určené trase běží a kopou před sebou dřevěný míč.

Foto credit: Leslie Gaines

V komunitách tradičně žijících Tarahumarů prostě neexistují neduhy moderního světa – ve svých společenstvích neznají kriminalitu, domácí zneužívání, chamtivost, kariérismus, cukrovku, obezitu, vysoký krevní tlak nebo rakovinu. Tradičně žijící Tarahumarové vlastně ani nepoužívají peníze. V knize Zrozeni k běhu autor vysvětluje specifickou formu ekonomiky daru, která mezi jednotlivými komunitami Tarahumarů funguje. Tarahumarové si místo peněz navzájem vyměňují potraviny a různé drobné úsluhy.

Cílem Chrise McDougalla nebylo knihou Zrozeni k běhu zbožštit Tarahumary na jakési „nadlidi“ se superatletickými geny a idylickými vlastnostmi (i když mu to někteří kritici později vyčítali). Kniha vás taktéž nevyzývá, abyste ihned po dočtení odhodili své běžecké boty, vyběhli ven bosí (i když, věřte mi, budete mít chuť to udělat) a odešli žít někam daleko za města do soběstačných komunit… Ne, během vyprávění se také dozvíte, že Tarahumarové – stejně jako jakékoliv jiné lidské společenství – mají i své mouchy.

Jaký je tedy skutečný odkaz Tarahumarů?

Tarahumarům se povedlo zachovat v každodenním životě to, na co většina z nás tak často zapomíná: Hravost. Radost. Přirozenost. Jednoduchost. Minimalismus. A právě díky tomu je lze považovat za jeden z přirozeně nejšťastnějších národů naší doby.

Hlavním cílem příběhu Zrozeni k běhu – tak, jak jej vnímám já – bylo inspirovat moderní svět k tomu, aby tyto elementy znovuobjevil, a to ne jenom v běhu, ale celkově ve své kultuře – v jídle, ve vztazích, v bydlení, cestování, v ekonomice…

Chris McDougall přesvědčivě vyvrací základní domněnku, o jejíž pravdivosti většina z nás za ta léta bombardování standardním retailovým marketingem už nepochybuje: Že se rodíme jako bytosti s křehkými těly, které – až na pár šťastlivých výjimek – nejsou stavěny na pravidelný dálkový běh a už vůbec ne na extrémní výkony. A že pokud se přece jenom odhodláme běhat delší tratě a sáhnout si na dno svých sil, pak jednoduše musíme počítat s důsledky pro zdraví. Posměšnou poznámku „sportem k trvalé invaliditě“ jste si jistě vyslechli i vy, pokud jste někdy přišli k sportovnímu zranění.Takže jediné, co můžeme udělat, je snažit se škodlivé dopady běhu (které jistě přijdou dřív nebo později) zmírnit s pomocí nejmodernější sportovní obuvi, speciální sportovní výživy, speciálních nápojů a řady dalších doplňků a technologií…

sandaly-tarahumarov-opt

Bežecké sandále Tarahumarů.

Foto credit: Luis Escobar

A platí to i obecněji. Retailový marketing se nám snaží pořád namlouvat, že jakoukoliv sportovní aktivitu zkrátka nemůžeme dělat „jen tak“… Na to, abychom něco, cokoliv, mohli (začít) dělat, musíme mít vychytané a nejmodernější vybavení, pak musíme trackovat své výsledky, zlepšovat se a pořád updatovat své informace o vývoji nových produktů (a následně samozřejmě i své sportovní vybavení).
„Musíme“ být prostě cool, in a zorientovaní. Ale proč vlastně?

Co kdybychom některé věci pro změnu začali dělat jenom tak? Pro sebe. Pro zábavu. Protože se nám právě chce. A přirozeně – takovým způsobem, jakým nám to tělo právě signalizuje. Běh je v tomto skvělým učitelem. Nepotřebujete k němu totiž vůbec nic. Dokonce ani boty.

Zdroje

Fotky v tomto článku byly použity v souladu s pravidly na webové stránce věnované filmu Run Free – The True Story of Caballo Blanco.

/
Přečteno 294 x

Komentáře 2

    1. Jardo, díky za výborný tip! Je dobré se podívat na ústřední téma knihy i z jiného úhlu pohledu. Těžko říct, nakolik Chris McDougall popisy Tarahumarů a Caballa Blanca „přibarvil“. Co se týče Tarahumarů, tam si myslím, že je obrovský rozdíl mezi Tarahumary, kteří zůstávají věrní tradičnímu způsobu života a Tarahumary, kteří se modernizují. Pokud jde o Micaha True (Caballa Blanca), tak jistě leccos objasní nový autobiografický dokument o jeho životě “Run Free – The True Story of Caballo Blanco”. Chystám se ho zkouknout, protože mě také zajímá, jak Caballo v reálu působí, resp. působil. Z toho, co jsem četl v druhé knize Chrise (Natural Born Heroes), si ale myslím, že Chris byl jeho dobrým přítelem, takže ho jistě popsal skutečně tak, jak ho vnímal.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *