Zejména během studentského období byly seriály součástí mého života. Ne že bych to s jejich sledováním nějak přeháněl… ale každopádně jsem jich měl vždy „rozkoukaných“ několik, to abych mohl během jejich sledování zrelaxovat kdykoliv se mi zachtělo. Bylo to zhruba v období, kdy jsem se začal cíleně věnovat svému vlastnímu rozvoji a sebepoznávání, tenkrát jsem seriály postupně přestal. Potřeba zapnout si seriál odešla úplně přirozeně – bez jakéhokoliv pocitu odepírání nebo odříkání si něčeho.
Až později jsem se zamyslel, co by mohl být ten hlavní důvod, proč už vlastně vůbec nemám potřebu sledovat seriály.
Dřív než se s Vámi o tento důvod podělím, chtěl bych uvést můj pohled na největší negativa pravidelného sledování seriálů.
FILTRUJ VODU BEZ PLASTŮ
s Binchio aktivním uhlím špičkové kvality, které absorbuje z vody chlór a další nečistoty. Udělej další krůček pro zdravější planetu.
Nad negativním dopadem seriálů jsem se začal skutečně zamýšlet až poté, co jsem sám s jejich sledováním skončil. Věřím ale, že pokud máte také zájem s tímto „koníčkem“ skoncovat (nebo jej alespoň omezit), bude lepší, když to uděláte přesně opačným způsobem než já.
Použil jsem toto schéma:
- Osvojil jsem si návyky a myšlenky, jež mě postupně odvedly od sledování seriálů.
- Zamyslel jsem se nad tím, proč už seriály vlastně nesleduji.
Proč není toto schéma dle mého názoru ideální?
Protože nemít potřebu něco dělat ještě neznamená, že to už v budoucnu neuděláme. Zejména pokud nevíme, proč bychom to už neměli (u)dělat.
Je to jakoby kuřák jistý čas nevědomky kouřil cigarety s odvykacími filtry a pak najednou zjistil, že už kouřit vlastně nepotřebuje. Problém je ale v tom, že takový novopečený nekuřák vlastně neví, proč by už s kouřením neměl znova začít. A proto, když dostane znova chuť…
Navrhuji proto, abyste raději použili přesně opačné schéma, než jsem použil já, tedy:
- Přemýšlejte nad důvody, proč seriály můžou uškodit Vaší mysli (stejně jako můžou třeba cigarety trvale uškodit Vašemu tělu).
- Hledejte návyky a myšlenky, jež Vás postupně odnaučí sledovat seriály.
Když jste se rozhodli pro schéma č. 2, zkuste se podívat na moji vlastní analýzu negativních dopadů seriálů na naše myšlení, chování a vůbec – na prožívání života. Své úvahy jsem shrnul do 4 důvodů, proč už seriály nesleduji.
Tady jsou:
I. Seriály jsou vysoce návykovou mentální drogou. Naše mysl si na ně zvykne stejně spolehlivě jako náš mozek na nikotin.
Proč si myslíte, že je dnes seriálový byznys rovnocenný tomu filmovému? Proč moderní studia pumpují ročně tolik milionů dolarů do produkce seriálů?
Protože mezi filmem a seriálem je jeden zásadní rozdíl.
Tím rozdílem je mnohem větší potenciál seriálu připoutat si diváka, než by dokázal jakýkoliv film.
Jak?
Tím, že si s ním vytvoří dlouhodobý vztah.
To žádný film nedokáže. Film může mít totiž „přinejlepším“ několik částí. Ale seriál může mít desítky epizod. A několik sérií. A to je obrovský potenciál. Při sledování seriálu (na rozdíl od filmu) vzniká dostatečný čas seznámit se s hlavními hrdiny, poznat je, oblíbit si je a nakonec… ztotožnit se s nimi.
Když se s hlavním hrdinou ztotožníme, chceme vědět, co udělá příště. Chceme být zkrátka při tom. A poté, co jsme obětovali tolik času sledování množství epizod (sérií!), zdá se nám dosledovat celý děj až do konce jako docela racionální rozhodnutí.
Psychologický klam utopených nákladů na nás zaútočí v plné síle.
A někde v tomto momentě u nás vzniká seriálový návyk…
II. Seriály nás zcela nenápadně obírají o naši vlastní identitu.
Každý fanoušek si dnes bez problémů dokáže vybrat svého vlastního perspektivního seriálového hrdinu.
Když jsem končil práva, dorazilo k nám klasické legal drama – seriál Suits (česky Kravaťáci, myslím). Jeho pověst se šířila mezi studenty jako blesk a udeřila plnou silou i na mě.
V té době jsem měl part-time job v advokátní kanceláři. Proto stačilo skutečně jenom pár dílů Suits, abych si představoval sám sebe jako začínajícího právníka, který sype zákony z fotografické paměti jako Mike Ross a „uzavírá“ situace s přehledem jako Harvey Specter. Ale myslím, že jsem nebyl ani zdaleka jediný, kdo snil o tom, že jednou bude umět vyjednávat elegantně jako Harvey Specter a řešit právní kauzy chytře jako Mike Ross.
Možná si teď říkáte, „a co je na tom špatně?“. Vždyť ten Mike Ross mě vlastně inspiroval v začátcích kariéry…
S tím by se dalo souhlasit. Je tu ale jiný – mnohem zásadnější problém.
Ten tkví v tom, že nikdo takový jako Mike Ross nebo Harvey Specter (nebo si dosaďte vlastního seriálového hrdinu) neexistuje.
Skutečnou fotografickou paměť měl možná Kim Peak (a bohužel asi i na úkor jiných dovedností) a žebříček „best closers of NY“ zatím nikdo nezavedl. Ostatně, jak by se v něm asi tak měřilo skóre, když se advokáti pyšní svou mlčenlivostí ve prospěch klientů?
Tím chci jenom říct, že v nás seriály zbytečně vzbuzují snahy a přání být někým úplně jiným, než kým doopravdy jsme. A navíc někým, kdo nikdy neexistoval. Podvědomě (nebo i zcela vědomě – to byl můj případ) se srovnáváme s neexistujícími lidmi…
Proč je to špatně?
Když jsem se začal zajímat víc o to, kdo jsem já, najednou se mi otevřely oči a zjistil jsem, že tento svět je plný inspirativních jednotlivců, jejichž životy jsou mnohem, MNOHEM napínavější než životy seriálových hrdinů.
A co víc – jsou SKUTEČNÉ.
To byl doposud jeden z největších „AHA momentů“ mého života. Cílené vyhledávání a seznamování se s inspirativními příběhy skutečných lidí dnes představuje nejsilnější zdroj vnitřní motivace.
Místo toho, abychom si udělali vlastní SWOT analýzu a připravili strategii rozvoje svých silných stránek, jenom sníme o tom, jaké by to bylo, kdybychom byli jako… (doplňte si klidně jméno svého seriálového hrdiny).
III. Seriály nás efektivně programují na životní komplikace.
Snaha připodobnit se našim seriálovým vzorům může mít docela zajímavé negativní dopady na naše jednání. Tím, že seriálové postavy sledujeme pravidelně v denních situacích (rozdíl oproti filmům), (pod)vědomě akceptujeme jejich jednání jako jistý standard. To platí hlavně v případě, když:
- jsme si jednotlivé postavy oblíbili,
- sledujeme jejich osudy pravidelně,
- seriál má cca milión epizod (Na Slovensku třeba oblíbené Búrlivé víno. Když jsem se podíval na Wikipedii, zjistil jsem, že od spuštění v roce 2013 už běží 5. série (!), přičemž dosud bylo odvysílaných 440 epizod (?!). Tomu říkám opravdové vítězství kvantity!).
Pochybujete o tom, co tady píšu?
Tak mi dejte tip na seriál, v němž pro hlavní postavy všechno běželo od první epizody až do konce zcela hladce, bez vážnějších potíží…
Nebo alespoň na jednu epizodu nějakého seriálu (a nesmí to být poslední epizoda poslední série), v níž se hlavní hrdina necítil ztracený, právě naopak, rozuměl si se svými blízkými a neměl zásadní konflikty se svým okolím.
Nenašli jste? To je přece jasné… Vždyť na takovou nudu by se nikdo dobrovolně nedíval. Již první epizoda musí být pořádný „nářez“ konfliktů, tak aby nás přiměla podívat se na tu další. A pak na další.
K čemu to ale vede?
Že ve svém životě akceptujeme stejné situace, dramata i problémy, s nimiž jsme se předtím setkali v seriálech.
Ale je to mnohem horší.
My totiž jdeme dál. Na situace a problémy, jež jsme zahlédli v seriálech, přebíráme stejné reakce.
Ale ani to není to nejhorší.
To nejhorší je, že někteří z nás jdou ještě dál a (seriálové) situace, dramata a problémy ve svém životě (nevědomě) vyhledávají anebo někdy zcela vědomě vítají. Berou je totiž jako něco, co nás vlastně sune blíž k seriálovému životu…
Teď nechci říct, že běžný život nepřináší komplikace nebo dramata podobná těm, jež jsou nedílnou součástí seriálů. Nicméně tato seriálová dramata nemusí být žádným standardem. Tedy až dokud se my sami nerozhodneme, že se jím stanou. Volba je jenom na nás.
Víte, co je ale nejzajímavější a co se v seriálech (pochopitelně) nedozvíte?
Život může být mnohem zajímavějším než jakýkoliv seriál. I když v něm zcela absentují seriálová dramata.
Pro mě a mou partnerku je třeba mnohem zajímavější výzvou zaměřit se na předcházení výskytu (seriálových) dramat. Jde ale o úhel pohledu…
IV. Seriály nám kradou možnost prožít vlastní životní dobrodružství.
Seriály chytře odvádějí pozornost od našeho života. Moc rádi se díváme, když má problémy pro změnu někdo jiný než my sami. Tím svá vlastní dramata nahradíme dramaty jiných (i když ne skutečných) lidí.
Podobně to ale můžeme vztáhnout i na náš postoj k prožívání dobrodružství a napětí v životě. Seriály tento postoj zcela zásadním způsobem mění.
Jak? Přece tím, že velmi účinně nahrazují naše zážitky zážitky seriálových hrdinů. Místo toho, abychom si našli čas a prožili vlastní dobrodružství, necháváme tvůrce seriálů, aby nám naservírovali jejich vlastní verzi dobrodružství. A když nám náhodou nechybí čas, tak nám schází odvaha… Vždyť dobrodružství můžeme prožít klidně i bez toho, abychom se museli někde trmácet a něco vymýšlet. Stačí jenom… zapnout seriál.
A právě o to jde. Nemáme problém s tím, že naše dny se třeba měsíc podobají jako vejce vejci. Od seriálů ale očekáváme, že rychle (nejlépe tak za 20 minut) naplní naši touhu po vzrušení, dobrodružství, jedinečnosti.
Fantasticky to vystihl ekonom Tomáš Sedláček, když napsal:
„Nedostatek si musíme uměle vytvářet. Jen v nedostatku je totiž dobrodružství, a tím pádem i zábava, život. A tak se stane, že přesyceni v teple domova sledujeme televizní dobrodružství, v němž hrdinové trpí hladem a zimou. Bavíme se cizím nebezpečím, které bychom vlastně rádi sami prožívali. Je to paradox: čím více budeme sytí a v bezpečí, tím více budeme poptávat umělou zábavu a plastikové nebezpečí.“
(z knihy Ekonomie dobra a zla).
Teď bych se rád vrátil k objasnění hlavního důvodu, proč už vlastně vůbec nemám potřebu sledovat seriály.
Zcela se změnil můj pohled na prožívání života. Odmítám umělost. Už se nechci dívat na jiné lidi, jak zažívají něco, co bych chtěl zažívat i já. Taky se už nechci srovnávat s fiktivními lidmi.
Proto jsme si v rámci blogování na našem portálu předsevzali, že zkusíme začít tvořit Jiné seriály ve formě přínosných článků na pokračování.
Chtěli bychom totiž ukázat, že místo pozorování umělých seriálových životů můžeme všichni postupně začít žít vlastní autentické životy.
Životy, v nichž za hlavní hrdiny považujeme sami sebe – svoji vlastní osobnost, jež není závislá na přebírání hodnot a postojů uměle vytvořených seriálových vzorů.
Místo pravidelného sledování napínavých – ale neskutečných – seriálů bychom se měli raději snažit pravidelně hledat odpověď na otázku:
Co bych měl udělat, aby mi můj vlastní život připadal jako (napínavý) život mého oblíbeného reálného hrdiny – podnikatele, umělce, lídra, kolegy, rodiče…?
Odpověď za Vás nikdo nenajde. Tvůrcem svých životních epizod jste totiž jenom
Vy sami.
Zajímavá úvaha. Jen mě napadá, jestli se vlastně stejné důvody nedají napasovat i na čtení knížek…